Rick Riordan - Bohové Olympu: Krev polobohů

13. března 2017 v 20:08 | M. |  Knihomolův koutek
Věřím, že titul Bohové Olympu není pro mnohé z Vás žádná novinka. Jde o volné pokračování veleúspěšné série Percy Jackson od mého oblíbeného spisovatele Ricka Riordana.
Bohy Olympu už jsem měl rozečtené, takže se omlouvám, že jde už o pátý díl. Jestliže sérii neznáte, neteskněte! Opět Vám ji představím celou!


Jak jsem už říkal, Bohové Olympu navazují na předchozí sérii Percy Jackson. Tam vystupuje mladý chlapec Percy, který zjistí, že jeho dislexie a hyperaktivita nejsou žádná náhoda. Je totiž synem řeckého boha! Všech pět knih vypráví Percy sám - v ich-formě. Jeho dobrodružství jistě zabaví každého správného fanouška fantasy a řecké mytologie.
V druhé sérii Bohové Olympu přicházejí noví hrdinové, ale také noví nepřátelé. Tentokrát se polobohové musí postavit mocné bohyni Gaie a jejím dětem Gigantům!
Bohové Olympu nám kromě řeckých polobohů přinášejí i polobohy římské. Sedm z nich: Percy, Jason, Leo, Piper, Frank, Hazel a Annabeth, se musí matce zemi postavit a zabránit ji v probuzení!
Krev polobohů je finálový díl. Sedmička hrdinů musí rychle spěchat do Řecka, aby se utkala s Giganty a jejich matkou Gaiou!
Příběh je tentokrát psán v er-formě a každá jednotlivá kapitola je vždy popisována z pohledu jedné z hlavních hrdinů.

Hodnocení 8/10

Všude možně jsem četl o tom, jak jsou všichni zklamaní, že už je série u konce. Tento pocit bych s nimi sdílel, kdybych nevěděl o dalším dílu, který mi už leží na poličce v knihovně - Apollónův pád. (Trvalo mi dlouho to dočíst a ono už mezi tím vyšlo pokračování! Jaká to náhoda!)
I tak se mi nelíbí, že jsem se pročetl ke konci. U Bohů Olympu jsem strávil hodně příjemných chvil a po všech hrdinech se mi bude stýskat. Doufám v dobré navázání děje v knize Apollónův pád.
Co se týče celkového dojmu z knihy. Myslím, že Riordan nám příběh povedeně uzavřel.

Jestliže jste knihu nečetli, vynechejte následující odstavec!!!

Na poslední chvíli se vše vyřešilo, jak jsme si už zvykli z Percyho. (Všechno vypádá zle, ale pak se to obrátí.)
Přesto bych se přidal k většině ostatních čtenářů, kteří tvrdí, že závěrečný boj s Gaiou byl hodně rychlý. U samotné "matky země" jsem opravdu čekal trochu náročnější a delší bitvu. Za to jdou body dolů. Až na tuhle věc je však skutečně těžké knize cokoliv vytknout!


Vše krásně zapadalo a dávalo smysl. Spisovatel si zápletku důkladně promyslel, a taky to bylo znát. Zklamání tedy rozhodně nepřišlo! (Ani jsem ho nečekal.)
Hlavní postavy byly stejně úžasné, jako v předchozích titulech. Především kapitoly Lea Valdeze byly skvělé! (Leo je prostě bourák! :))
Celkem mne překvapila absence Percyho kapitol. Na druhou stranu jsme si ho asi užili dost a kapitoly Nica a Reyny jsem uvítal a užil si je! Možná byly lepší než ty Percyho.
Celkově moc pěkná knížka plná akce. Skvěle odsýpá a nuda při jejím čtení rozhodně nehrozí! (Dlouho mi trvalo se k ní dostat, ale přečíst ji šlo rychle!)

Dávám 8/10 a snad se brzo vrhnu na pokračování!
 

Michaela Burdová - Volání sirény: Pomsta

24. února 2017 v 19:39 | M. |  Knihomolův koutek
Předem se omlouvám za recenzi již druhého dílu z knižní dilogie. První díl jsem totiž četl asi dva roky zpátky a nechce se mi na něj psát recenzi zvlášť, protože už nemám knihu v živé paměti. Jestliže jste ale první díl nečetli, nemusíte se bát. Snažil jsem se o recenzi, kde vám představím oba díly.


Volání sirény je již jedenáctý titul od mladé české spisovatelky Michaely Burdové. Odehrává se v Anglii. První díl ve středověku a druhý v současnosti.
V prvním díle s názvem Prokletí, jsme sledovali příběh sirény Larrisy, která ze všeho nejvíc touží po svobodě. Moře jí totiž přikazuje neustále vraždit muže. Larrisa uzavře dohodu s černomágem Liamem. On jí poutům k moři zbaví a ona si ho na oplátku vezme. Jenže Larrise ze nezamiluje do Liama, ale do jeho tajemného bratra Derrena...
V druhém díle Pomsta, se přesouváme do současnosti za dívkou Noel. Noel zemřel její přítel Zeck a ona věří, že ho zabila siréna. Z jejího pohledu se také znovu seznámíme s Derrenem. Její teorii o siréně věří právě jen on. Noel se zaplétá do staletého příběhu. Brzy také pozná strýčkovu přítelkyni Larrisu. Noel netuší, že jí jde o život...
To je stručné shrnutí děje z obou knih. Z důvodu vyzrazení, jsem ho ponechal kratší. Je to tedy opravdu jen velmi stručný popis příběhu, jenž je ve skutečnosti mnohem obsáhlejší a zajímavější. Proto se musíte dočíst více sami!

Kniha obsahuje i autorčiny povedené ilustrace. O to více se můžete do děje ponořit!

Hodnocení 7/10

Knihy Michaely Burdové mám už s tímto titulem přečtené všechny. Její styl psaní mě natolik baví, že se k jejím knihám rád vracím. Siréna je kniha, co vypráví příběh o pravé lásce. Jakožto kluka, mě to však neodradilo, protože přeci jenom v každé knížce od této autorky nějaký ten románek byl. I když se v příběhu nacházelo několik prvků, které bych já osobně oželel, (To, jak je hlavní mužská postava přitažlivá, jsem se dozvěděl snad v každé kapitole!) se mi moc líbil. Takže kdybych tvrdil, že jsem knihu nezhltl za pár dní, lhal bych. Děj mi natolik odsýpal, že jsem nechtěl, aby byl konec.
Velice oceňuji provázanost s prvním dílem. Nejdříve jsem byl na začátku zklamaný, neboť se v příběhu objevila "nějaká neznámá holka" a navíc byl děj posunut do současnosti. Pokud byste byl z toho někdo taktéž zklamaný, rozhodně knihu hned neodhoďte. Musíte to vydržet. Věřte mi! Budete za to odměněni! Do poslední chvíle jsem byl napjatý, jak to asi skončí.
Co se týče hlavních postav. Z Noel jsem tedy, jak jsem říkal, moc dobrý pocit neměl. Předchozí díl totiž skončil natolik otevřeně, že jsem chtěl rozuzlení znát okamžitě. Noel mi jakoby stála v cestě. (Mimochodem o to rychleji máte knihu za sebou.)
Pak je tu onen mužský hlavní hrdina. Derren mi chvílemi dost vadil (nedokážu říct proč :)), ale jinak ušel.
A Larrisa? Z naší staré známé jsem byl zmatený snad nejvíce. Její přechody z lásky a touze po odplatě mě mátly. Jednou chce někoho zabít, potom zase ne... No, zkrátka netušíte zda je kladná či záporná.

Tak to máme body hlavně za skvělou zápletku a napětí. Nějaké odečítám za ten začátek a již zmíněné prvky. (Raději je přenechám Vám, dámy.)

Dávám 7/10 za poutavé fantasy (nadpřirozenou romanci), jež česká spisovatelka Michaela Burdová stvořila. Knihu vám tedy mohu vřele doporučit! (Samozřejmě až po přečtení prvního dílu. Bez něj to opravdu nejde!)
M.

Divoké noci na zřícenině hradu Radyně

16. února 2017 v 17:51 | M. |  Po stopách hradů a zámků
Bývalý hrad Radyně je sice dnes jen pouhou zříceninou, přesto je však na něm živo. Obchází tam totiž strašlivý Radouš s ušima jako osel!

Víte v čem je Radyně výjimečná? Jde o jednu z nejzachovalejších hradních zřícenin u nás! Hrad nechal postavit císař Karel IV. v roce 1361 na kopci u Plzně. Měl za úkol chránit obchodní cesty. I když ho Karel pojmenoval Karlova koruna (Karlskrone), obyvatelé jej nepříjmuli a raději mu říkali Radyně, podle kopce, na kterém se tyčil.
Od té doby, co Radyně v 16. století vyhořela, začala chátrat. Šlechtickým rodům se do oprav moc nechtělo. A když přece jenom, hrad znovu vyhořel!
Možná je hrad prokletý. Jednou se tam totiž odehrál hrůzostrašný čin!

Prokletý syn

Příběh začal těhotenstvím hradní paní, která si moc přála holčičku. Aby se pojistila, pozvala na hrad starou čarodějnici. Jakmile však stařena na paní pohlédla, prohlásila, že se mýlí!
"Bude to chlapec! Jako že je slunce nad námi!"
Hradní paní byla vzteklá, křičela a nadávala.
"Raději budu mít osla než syna!"
"Budiž." odvětila jí čarodejnice.
A tak se stalo, že se paní narodil syn s oslíma ušima, kozí bradkou a kančími zuby! Rodiče se chlapce zřekli. Vychovali ho vesničané a dali mu jméno Radouš.

Zlý hradní pán

Radouš musel stále čelit posměškům, a tak z něj vyrostl zlý člověk!
Když jednoho dne před lidmi utekl, narazil v lese na spícího starce a ukradl mu nějakou starou knihu. Byla to kniha kouzel! Jak si v ní Radouš četl, omylem vyslovil zaklínadlo. Objevily se skřítci a ti se ho zeptali, co si pán přeje?
Radouš si poručil cennosti z celého okolí. To mu však bylo málo. Chtěl vlastnit velkou tvrz. Proto vznikla Radyně a z Radouše byl najednou hradní pán.
Jenomže s jídlem roste chuť a on chtěl ještě víc! Manželku a děti. Když si pak vzal sličnou pannu a měl s ní dítě, zjistil, že je chlapec stejný netvor jako on!
V noci nechal své dítě i ženu zavraždit! Šest manželek a šest synů mělo stejný osud.
Potom, co Radouš zemřel, se nedostal ani do pekla ani do nebe. Do dneška musí chodit Radyní coby duch! Prý koná dobré skutky, aby si odčinil to, co kdysi dávno provedl!


Jelikož už není hradní sezóna, tak si musíte na návštěvu Radyně počkat do dubna. Vstupné činí jen 30 Kč pro dospělé a 20 Kč pro děti! Tak se tam na jaře nezapomeňte stavit!

(Zdroje obrázků: 1.;2.;3.)
M.
 


Králova volba

13. února 2017 v 16:43 | M. |  Vymýšlíme příběhy
Jste připraveni dokončit další příběh? Jen směle do toho!
(Nevíte o co jde? Čtěte zde.)

Králova volba

Vycházelo slunce. Jeho paprsky se brzy začaly pomalu rozlévat po každé střeše velkého přístavního města. Král Welear stál na vrcholu věže paláce odkud pozoroval, jak se jeho město probouzí do nového dne. Odjakživa miloval Přístav věží - svůj domov. Po každém pohledu na něj se cítil šťastný. Nyní bylo všechno jinak. Před několika týdny mu zahynul otec a on se stal králem. Králem velké a bohaté země. Welear byl však stále velmi mladý na to, aby byl dobrý král. Bylo mu sotva osmnáct a on již musel za sebou vláčet těžé břímě panování. V politice se neorientoval a při každém rozhodnutí se obracel na své rádce. Nevěřil jim, ale nic jiného mu nikdy nezbylo.
"Můj králi," ozval se hlas za Welearovými zády.
"Ano?"
"Nerad vás zde vyrušuji, ale přijeli vaši lordi. Očekává se od vás, že je zde řádně přivítáte a vypravíte se s nimi na hon," pravil králův nejvyšší rádce.
Mladý panovník jen přikývl a následoval ho. Šli pryč z věže po točitém schodišti. Dole se vydali dlohou chodbou, kde se strážní klaněli svému vladaři. Šli tak dlouho, že se zdálo, jako by byl cíl jejich cesty nekonečně daleko. Přeci jen se však zastavili u vysokých mahagonových dveří. Rádce ustoupil a dveře se otevřely. Stovky oči se teď upírali přímo na krále. Velkým trůním sálem se rozléhaly zvuky kroků, jak Welear procházel uličkou, na jejímž konci se tyčil velký zlatý trůn. Teprve když se na něj posadil, ono napjaté ticho bylo přerušeno.
To promluvil první z lordů: "Vaše veličenstvo! Jmenuji se Harold z rodu Verlenů. Přicestoval jsem, abych zde přísahal věrnost novému králi a sloužil mu stejně jako předchozímu"!
"Jsi vítan lorde Verlene! Král tě rád bude hostit ve svém domě!" odvětil Welear.
Stejně tak se představilo několik dalších lordů až se nakonec král zvedl ze svého trůnu a řekl:
"Jeho výsost král Welear III. z rodu Ryanů, vás nyní, drazí lordi, zve na královský hon!"
Ozval se potlesk a souhlasný křik. Sám král se však z honu, který se měl odehrát, necítil dobře.

Lesem se rozléhala hudba loveckých rohů. Hon byl v plném proudu. Lordi se smáli a křičeli nad svými dosavadními úlovky. Nikoho netrápilo, že se honu neúčastní jeho pořadatel.
Král stál na kraji svého tábora u velkého stříbrného vodopádu. Jeho šum byl pro znaveného krále útěchou. Poslouchal jak se voda valí dolů a tříští se o hladinu vody. Byl obrovský. V jeho zemi bylo mnoho krásných míst, ale žádné nebylo tak působivé a dechberoucí jako toto.
Bylo mu jedno, jak zareagují jeho lordi až se dozvědí o vladařově nepřítomnosti. Nebavila ho komedie, kterou musel donekonečna hrát. Lží a přetvářkou se hemžil jeho dvůr. Pochlebovači, co by nejraději viděli na trůnu sedět sami sebe.
Zničehonic přímo z vodopádu vyskočil muž s dýkou v ruce. Skočil na Weleara a pustil se ním do smrtícího zápasu. Zaskočen, se Welear snažil bránit, ale marně. Útočník měl obrovskou sílu. Dýka se už už blížila ke králově hrdlu, když vtom se objevili stráže. Odtáhli útočníka, vyrazili mu nůž z ruky a donutili ho kleknout.
"Nezabíjejte ho!" vykřikl Welear, držíce se za krk.
Strážní na něj udiveně pohlédli. Zanedlouho přišli i lordi a úsměv, co jim doteď zdobil tvář, se vypařil.
"Jste v pořádku Vaše výsosti?" zeptal se lord Verlen.
"Nic mi není."
"Děkujme bohu, že jste vyvázl. Země nyní málem přišla o panovníka!"
Rádce se ozval: "Tento hanebný muž musí být okamžitě popraven za pokus o vřaždu..."
"Počkejte," řekl mladý král.
"Je vyloučeno čekat, můj pane!"
"Váš rádce mluví pravdu. Musí být potrestán hned!" přidali se ostatní.
Welear, jenž dosud naslouchal radám svých rádců, byl nyní na rozpacích. Nechtěl, aby toho muže popravili, aniž by mu řekl proč se ho pokusil zabít. Z toho všeho měl zlé tušení.
Nyní král nevěděl koho poslechnout. Své rádce a lordy, kterým do teď naslouchal nebo svůj úsudek, jenž v něm nyní hlodal a radil mu se rádcům vzepřít?

Pomůžete králi Welearovi s tímto těžkým rozhodnutím? Dokončete příběh podle sebe a pošlete ho na Scajikemvkresilku@seznam.cz.
Uvidíme, jak daleko budete od mého vlastního závěru.
Vaše závěry prosím pošlete nejlépe do konce února, abychom pak mohli začít další. Nechci Vás časově omezovat, ale bylo by to nejlepší.
Díky a už se těším na Vaše výtvory!

P. S. Mnohokrát děkuji blogerce Mal, z blogu I survived my travels, za zapůjčení fotografie vodopádu Seljalandsfoss, neboť přesně takto jsem si ho představoval, když jsem příběh psal! Ještě jednou díky Mal!
M.

Ludvík XIV. a jeho sídlo ve Versailles

7. února 2017 v 16:09 | M. |  Perličky z historie
Nečekaná bouře v roce 1638 zastihla francouzského krále Ludvíka XIII.. Po náročném honu už se králi nikam nechtělo a tak se úchýlil do společnosti své manželky Anny Rakouské. Po devítí měsících se královně narodil syn - Ludvík XIV. Budoucí Král Slunce!

Založení Versailles

Ludvík XIII. umírá v roce 1643 a čtyřletý syn Ludvík se "ujímá" trůnu. Jeho regentkou je Anna Rakouská - jeho matka. Nejbližším poradcem se jí stal mocný kardinál Mazarin. Přípravují Ludvíka, aby se stal silným králem. Později zjistí, že jejich práce nebyla marná!
Kardinál Mazarin úmírá roku 1661 a mladý král se rozhodne ujmout otěží vlády sám!
Jako prvního se Ludvík rozhodl zbavit ministra financí Fouqueta. Ten mu dokonce ulehčil práci, neboť se rozhodl pozvat krále do svého domu. Panovník málem pukl závistí! Ministr si žije lépe než samotný vladař Francie!
A jak to pokračovalo? Jak jinak než zabavením ministrova majetku, protože byl zatčen za zpronevěru! Jak snadné!
A tak se všechen majetek měl přestěhovat do nového sídla. Malý

Rachel Hartman - Serafína: Příběh draků

27. ledna 2017 v 16:18 | M. |  Knihomolův koutek
Milí čtenáři,
tento článek dnes slavnostně otevírá novou rubriku nesoucí název "Knihomolův koutek". Už z tohoto názvu je zjevné, že články, které se budou do této rubriky zařazovat, budou o knihách. Všechny knihy, co se tu objeví ohodnotím (jako jste zvyklí v rubrice Filmy a seriály, avšak u knih jsem dal přednost slovnímu hodnocení) a zároveň se pokusím o to, Vás navnadit, aby jste si je přečetli! Tak snad mi to u někoho z Vás vyjde hned na první pokus!


Serafína: Příběh draků je kniha z žánru fantasy, z pera americké spisovatelky Rachel Hartman. Jak může být z názvu patrné, hlavní hrdinka je dívka Serafína Dombeghová. Ta žije se svým otcem v zemi zvané Gored, jež po staletí neválčí s dračí (a kdysi nepřátelskou) zemí Tanamút.
Když je následník trůnu, princ Rufus, nalezen mrtvý, spoustu lidí z jeho vraždy viní draky. Nyní velmi křehké spojenectví těchto dvou zemí musí někdo zachránit. Komu jinému než Serafíně by mohl být tento nelehký úkol svěřen!
A tak začíná napínavý příběh plný dobrodružství, lásky a samozřejmě draků!

Hodnocení 9/10

Jakožto zapálený fanoušek fantasy musím říci, že jsem si tuto knihu oblíbil. Podle mě má kniha všechno, co by mít kniha měla. Knihy o dracích už mám nějaké za sebou a Serafína patřila k mým prvním. Zatím si drží druhé místo v mém pomyslném žebříčku fantasy o dracích (Jak jinak než po Eragonovi).
Součástí knihy je i seznam postav, který Vám nepochybně pomůže se s novými hrdiny seznámit, a také malý slovníček. Přeci jen nejsem kniha a něco vysvětlit potřebuji! (Neříkejte, že vy ne! :))
Rád bych vyzdvihl absolutně úžasné postavy. Opravdu mi jich několik zůstalo v paměti tak hluboko, že už je snad nikdy nedostanu ven. Ať už byly záporné nebo kladné.
A nakonec věc, jež bych vytknul (co bych to byl za člověka, kdybych si alespoň trochu nerýpl). Vadilo mi, že se děj někdo opravdu hodně táhl. Zejména na začátku. Naštěstí byla počáteční nuda pohlcena hned po několika prvních kapitolách. Možná si to někteří nemyslí, ale takto jsem to cítil při jejím prvním čtení. Proto za to strhávám bod dolů.
Každopádně není pochyb o tom, že nám Rachel Hartman naservírovala propracovaný a krásný příběh!
Pokud se rozhodnete Serafínu přečíst, určitě si vytvoříte vlastní názor!

Četli jste knihu? Podělte se o svůj názor v komentářích!

M.

Spletitý příběh čaje

17. ledna 2017 v 18:26 | M. |  Autorovy dodatky
Jelikož tento blog nese název S čajíkem v křesílku, tak tu samozřejmě nesmí chybět nějaký ten článek o čaji. Pojďte si přečíst jaký čaj si vybrat, aby se Vaše sezení v křesílku stalo dokonalým!

Jak šel s čajem čas

Samotný vznik tohoto slavného nápoje se váže s legendou o čínském císaři Šen-nungovi. Ten se velmi bál nemocí, a proto pil vždy jen převařenou vodu. Toho "osudného dne" se ze stromu snesl list přímo do císařovy vody. Čaj byl na světě!
I když možná tato legenda není tak úplně pravdivá, tak pravdou zůstává, že se už od 3. století před Kristem v Číně čaj těšil velké oblibě. Lidé jím zaháněli únavu. Císař Chan nařídíl, aby měl čaj i svůj vlastní znak. Do té doby se totiž vyskytoval jen v mluvené formě.
Potom, co zemědělci zjistili, jak moc je čaj žádaný, začali ho vysazovat na svých polích - vznikly čajové plantáže. Nápoj byl brzy tak ceněn, že se používal pro výměnný obchod. Obchodníci s čajem však nebyli jediní, co na něm bohatli. Zisk měli i hrnčíři, zlatníci, atd. , neboť vyráběli čajové konvičky, hrníčky a jiné doplňky. Období vlády dynastie Tchang je proto označováno, jako zlátá éra čaje.
Sběračky cenných čajových lístků měly zakázáno konzumovat cibuli a česnek, aby svými prsty nezničily chuť nápoje.
Po nástupu dynastie Ming se čaj dostal do Evropy v podobě nového čínského vynálezu - sypaného čaje. Zjistili totiž, že usušené čajové lístky neztratí svou chuť.
Netrvalo dlouho a čaj se proslavil po celém známém světě!

Druhy čajů

Existuje velké množství druhů čajů. Zde je několik z nich:
Všechny druhy čajů pochází z téže rostliny - čajovníku čínského. Tato rostlina má tři varianty:

1. čínská
2. ásámská
3. indonéská

Nejznámější odrůda čaje je ČAJ ČERNÝ. Černý čaj je ze všech ostatních druhů "nejsilnější" - obsahuje nejvíce kofeinu.
Dalším druhem je ČAJ ZELENÝ. Nejkvalitnější zelené čaje se vyrábí v Číně, Japonsku a na Tchaj-Wanu.
Dále existují ČAJE BÍLÉ, OOLONG a ŽLUTÉ. Žluté čaje jsou označovány jako "císařské čaje". Jedná se však o spornou kategorii.
Jedinečný je také Pchu-er, z kategorie tmavých čajů.

Tak na zdraví!

Jak Vám chutná čaj? Volíte místo něj raději kávu nebo ani jedno? Jaký druh čaje máte nejraději?

M.



Westminsterský palác

8. ledna 2017 v 17:22 | M. |  Napříč světěm
Po delší době se vracíme do Anglie. Nemůžeme přeci vynechat tak známou dominantu Londýna, jako je Westminsterský palác známý také pod jménem The Houses of Parliament.
Tento palác však nebyl sídlem parlamentu vždycky. Jeho historie sahá až do 11. století!

Minulost plná ohně

Anglický král Knut Veliký si právě na začátku tohoto století nechal na břehu řeky Temže postavit své sídlo.
Král Eduard III. Vyznavač nechal sídlo rozšířit a v jeho blízkosti se postavilo opatství. Tušíte tedy proč se místu začalo říkat Westminster? Jsou to zkrácená slova West a Monastery - Západoklášteří. Radši však zůstaňme u anglického názvu.
Po dlouhá staletí byl Westminsterský palác sídlem britských panovníků. Jenže královskou rodinu vyhnal v roce 1529 rozsáhlý požár. Druhý požár v roce 1834 ho zničil téměř celý. Přežil jen dům Jewel Tower, sál Westminster Hall a čast kaple sv. Štěpána.
Znamé datum je též 5. listopadu 1605. Tento den dnes Angličané slaví jako Noc Guye Fawkese. Stejnojmenný voják totiž plánoval střelným prachem vyhodit celý palác do vzduchu! Chtěl se tak zbavit protestantského krále Jakuba I. Stuarta.
Spiklenec Fawkes byl naštěstí odhalen a poté popraven.

Alžbětina věž

Nikdo této věži neřekne jinak než Big Ben. Až do roku 2012 se jmenovala Hodinová věž. Britové ji ale překřtili na Alžbětinu, na počest 60. výročí vlády královny Alžběty II.
Na této věži je umístěn 3. největší zvon v Británii - Big Ben. Téměř nikdo už netuší jak ke svému jménu přišel. Někdo tvrdí, že se jmenuje po hlavním staviteli věže Siru Benjaminu Hallovi. Jiní zase říkají, že je pojmenován po šampionovi těžké váhy Benjaminu Cauntovi. Kdo ví?
Zvon váží 13,8 tuny a původně byl naladěn v tónině E dur. Jenže příliš těžké srdce způsobilo prasklinu. Ta se sice zalepila, ale od té doby není e zcela čisté. Proto každý Brit pozná charakteristické odbíjení Big Benu.
Říká se, že hodiny na Alžbětině věži jsou neomylné. Fungují už od roku 1854! Zkonstruoval je Sir Edmund Beckett. Ten myslel i na to, aby stroj hodin odolával divokému londýnskému počasí a uzavřel ho do kvalitní ocelové skříně.
Přesto se někdy stane, že ručičky zpomalí mráz a sníh.

(Zdroje obrázků: Westminster palace, Guy Fawkes, Big Ben)
M.

Výbušné dějiny ohňostroje

5. ledna 2017 v 16:03 | M. |  Autorovy dodatky
S malým zpožděním tu jsou slibované dějiny ohňostroje. Jen málo lidí si umí představit Silvestra bez něj. Jak jste na tom vy?
Praha utratí za ohňostroj přes milion a Brno půl milionu korun. Nejdražší v Kuvajtu v roce 2012 stál 304 milionů korun!!! Přesto to však nemá na francouzského krále Ludvíka XV., který nechal na svatbu vnuka s Marií Antoinettou uspořádat ohňostroj za 600 000 livrů - našich 400 milionů!

Počatek ohňostroje

Možná víte, že s ohňostrojem si lidstvo seznámilo již před 2 000 lety, ve starověké Číně.
Legenda praví, že dávný čínský kuchař vařil na ohni jídlo, když vtom mu do něj upadly kusy ledky a síry, používané k lékařským účelům. A hned potom byl první ohňostroj na světě!
Je to však jen pověst, protože ve skutečnosti se Číňané k objevení střelného prachu dostali náhodou. Dlouho jeho objev tajili a jen málokdo věděl jak se vyrábí.
Teprve ve 13. století je napadlo ho použít ve válečnictví. Bránili se tak proti Mongolům. Sice neúspěšně, ale své nepřátele alespoň zastrašili. Ve stejném století se střelný prach dostal do Evropy. Prý ho do Itálie přivezl cestovatel Marco Polo.
Brzy nebyl žádný královský dvůr, který by nechtěl mít tento skvělý vynález. Měl ho anglický král Jindřich VIII. a jeho žena Anna Boleynová. Samozřejmě i na Pražském hradě se bouchalo v 16. století za Rudolfa II. Zahanbit se nechtěli ani šlechtici.
Dříve ohňostroje nelétaly tak vysoko do vzduchu, ale byly doprovázeny divadlem a konaly se blízko vodní plochy, aby tak jejich krása ještě více vynikla.
Čínský objev se zanedlouho objevil i v Americe a rozšířil se po celém světě!

Strašpytel Rudolf

Za Rudolfa II. Habsburského se pořádalo snad nejvíce ohňostrojů. Sám císař je však neměl rád. Vadil mu hluk a bál se požáru, který by mohl v Praze způsobit.
Jeho dvorní malíř z Itálie, Guiseppe Arcimboldo, byl hlavním strůjcem světelných show ve městě.

Občas se nedaří

Skladatel Georg Friedrich Händel složil v roce 1749 pro anglického krále Jiřího II. Hudbu k ohňostroji. Hudba se vydařila, ale při premiéře v Green Park byla mlha a navíc shořela jedna z dekorací - replika dórského chrámu. Někdy to prostě nevyjde!







(Zdroje obrázků: Ohňostroj , Rudolf II. , G. F. Händel)
M.


Pekařova nalezená přísada aneb pohádkové závěry

24. prosince 2016 v 13:48 | M. |  Vymýšlíme příběhy
Doufám, že jste v pravé vánoční náladě! Snad Vám ji ještě zlepší krásné vánoční pohádkové závěry od Eleanor a Claudie! Moc jim děkuji za krásná dokončení, která pro tento blog napsaly! Závěry budou také na jejich blogu - viz. webová adresa. Přeji šťastné a veselé Vánoce!

Začátek pohádky

Žil byl jeden pekař. Bydlel na kraji vesnice ve své malé a útulné pekárně, která byla vychvalována až za hranicemi země. Hlavním tajemstvím úspěchu této pekárny byly malé koláčky, jenž pekař pekl každý advent. Lidé se o ně hádali a přetahovali. Nikdo neznal chutnější koláčky nežli ty jeho.
I jednoho zimního dne vešel do pekařství starý poutník. Slyšel o těch slavných výtvorech zdejšího pekaře a chtěl je také okusit. Avšak v pekárně byl houf dalších lidí, kteří měli stejný úmysl jako poutník. A tak mu nezbylo nic jiného, než čekat.
Uběhl den a přišel večer. Stařec se konečně dostal na řadu. Jenže pekař mu řekl, že všechny jeho koláčky už došly. Poutník se zamračil, ale pak se usmál a naklonil se k pekařovi - "Já vám nechci nikterak říkat, co máte dělat milej pane, ale vaše koláčky nejsou zrovna nejlepší a vy byste měl píct lepší!"
Pekař se zamračil a zeptal se jak to může vědět, když ještě žádný neochutnal?
"Milej pane, já totiž znám pekaře, který do svého pečiva dává tajnou přísadu. Ta dělá jeho zboží tím nejlepším na světě. Není možné, aby byli Vaše koláčky lepší než ty jeho..."
"A to bych se na to podíval jestli jsou mé koláčky horší nežli ty od toho vašeho pekaře" , řekl obchodník a odešel pryč z krámu. Zanedlouho se vrátil a nesl v rukách nejmíň tucet dalších malých vánočních koláčků.
"Jen ochutnejte a uvidíte..."
Poutník snědl jeden a znalecky se zakabonil. Potom snědl druhý. Pak třetí, až nakonec nezbyl koláček ani jeden.
"Pekář, kterýho znám, peče koláčky mnohem lepší" , řekl nakonec stařec.
"Hmmmm... a jestli můžu bejt tak smělej... Jaká je ta jeho tajná přísada?"
Poutník se usmál a řekl, že je to ...

Pekař pospíchal do lesa. Byl odhodlaný najít tu tajemnou tajnou přísadu a péct ty nejlepší koláčky na světě. Netrvalo dlouho a pekař zmizel v hlubokém lese a zbyly po něm jen stopy ve sněhu...

Pokračování Claudia (www.claudiaangoli.blog.cz)

Poutník se usmál a řekl, že to jsou oči krásné paní.

Pekař pospíchal do lesa. Byl odhodlaný najít tu tajemnou tajnou přísadu a péct ty nejlepší koláčky na světě. Netrvalo dlouho a pekař zmizel v hlubokém lese a zbyly po něm jen stopy ve sněhu...
Po dlouhé době se promrzlý dopotácel k otrhané chalupě, kde přebývala bába kořenářka. Z posledních sil zabušil na dveře a když bába otevřela, sesul se na práh. Srdce báby nebylo ze zlata, ale nebylo ani z kamene, tak prokřehlého pekaře vtáhla do chalupy a přistrčila ho k ohništi. Když se pekař zahřál natolik, že mohl souvisle mluvit, vylíčil bábě, proč se vydal na tak nebezpečnou cestu.
"Víte, potřebuji najít oči krásné paní."
Bába zalétla pohledem k pytlíčkům se sušenými bylinami, houpajícími se nad kamny.
"A k čemu pekař jako vy potřebuje zrovna oči krásné paní?" otázala se se zájmem.
"Abych mohl péct ještě lepší koláčky, než peču teď," vydechl pekař toužebně a očekával odpověď. Všiml si totiž, kam se bába mezi řečí dívá. Na jeden z těch pytlíčků.
"Vy je máte, viďte," přesvědčoval se, "máte oči krásné paní! Prosím, prodejte mi je. Dám vám za ně, co si budete přát."
Bába přemýšlela. Když pekař sáhl po svém měšci a vysypal na stůl celý jeho obsah, zvedla se a sňala pytlíček z dřevěného ráhna. Shrábla dukáty do zástěry a podala pytlíček pekaři.
"Nepřehánějte to s nimi. Příliš krásy škodí!" řekla mu ještě, než ho vyprovodila do vánice za svými dveřmi.
Pekař radostně běžel domů a drahocenný pytlíček si hřál na prsou. Doma pytlíček rozvázal a důkladně si prohlédl ony oči krásné paní. Nebyly krásné. Byly malé černé a vysušené jako větší jeřabiny. Ale i tak byl odhodlán je použít. Zvečera zadělal těsto do své největší díže. Všechny oči krásné paní roztloukl v hmoždíři a přidal je do těsta. Těsto získalo nachovou barvu a vydávalo sladkou vůni. To pekaře potěšilo. Hnětl těsto s největší péčí a k ránu se pustil do pečení. Mělo hotovo dříve, než kohout zakokrhal. Naskládal na pult ošatky s omamně vonícími purpurovými koláčky a čekal na první zákazníky. Byl v pokušení jeden koláček ochutnat, ale než po něm stačil sáhnout, rozezněl se zvoneček nad dveřmi, jak do krámu vešli první zákazníci. Božská vůně koláčků je přivábila velmi brzy. Kupovali a ochutnávali. Obdivovali se krásné barvě, vůni i jejich sladké chuti.
Několik matek si všimlo, že jejich dcerám po koláčcích zrůžověly tváře a zvětšily se oči.
"Vaše koláčky jsou zázračné," chválily pekaře, "přidávají krásu našim děvčatům."
Pekař se usmíval, ale v srdci mu zatrnulo. Znenadání si vzpomněl na slova báby kořenářky, aby s očima krásné paní šetřil, protože příliš krásy škodí. Zapomněl na ně sotva opustil její chalupu. A nyní se znepokojením pozoroval, že tváře a oči nejen děvčat, ale všech jeho zákazníků červenají a zvětšují se stále víc. Pak kdosi zakašlal. Pak zakašlal druhý. A pak třetí. Kdosi se chytil za hrdlo. Kdosi se skácel na zem. Další vydechl, že nemůže dýchat a že se tu sám bojí.
Pekař zděšeně sledoval, jak se jeho zákazníci svíjí na podlaze jeho obchodu mezi rozšlapanými nachovými koláčky. Všichni s krásně červenými tvářemi a velkýma očima. Krásní tak, že jim to uškodilo. Vtom si pekař všiml nenápadné postavy včerejšího poutníka. Vykřikl leknutím a zarazil se, když se poutník spokojeně rozhlédl po nehybných tělech ležících zákazníků.
"Tak vida, milej pane. Konečně jsou vaše koláčky stejně dobrý jako ty od pekaře, kterýho znám." A propukl ve smích, který svou silou lomcoval okenicemi.
Pekař se na něj podíval s očima rozšířenýma hrůzou.
"A kdo je probůh ten prokletý pekař?" zasýpal staženým hrdlem. Poutník si stáhl kapuci pláště do čela. V ruce se mu náhle zjevila kosa, kterou si majetnicky přitiskl k hrudi. Zadíval se posledním pohledem na vyděšeného pekaře a řekl:
"No přece já."

Pokračování Eleanor (www.houseofgoldenflower.blog.cz)

Bloudil dlouho mrazivou nocí, že už ani nevěděl, kudy zpátky. Jeho touha po nalezení dokonalé byliny byla však silnější než zima a mráz. Byl posedlý nalezením Měsíční květiny, o které mu poutník řekl, že ji pozná podle květu, který se rozevírá pouze v noci pod měsíčním světlem. Okvětní lístky přidané do těsta pak zajistí lahodnou chuť a on bude pekařem, který má ty nejlepší koláčky.
Když zvony v blízké vesnici zvonili půlnoc, byl tak daleko, že je neslyšel. Přesto ho v tu chvíli něco z hledání vyrušilo, světlo vycházející z malého okénka. Nikdy neslyšel o tom, že by tu někdo žil, na druhou stranu pokud tu bydlela čarodějnice, mohla mu poradit, kde bylinu sehnat. Dal by za ní cokoli, snad i svou duši. Odhodlaně se vydal ke stavení, tak rychle, jak mu jen zmrzlé končetiny dovolily. Roztřesenou rukou zaklepal na dveře, za kterými se ozvaly kroky. Otevřela je mladá dívka s havraními vlasy. Bázlivě vykoukla, ale když si všimla třesoucího se a zřejmě podchlazeného pekaře, pozvala ho dál. Pekař si ji pamatoval, chodila k němu pro pečivo, byla moc milá, ale nikdy si neudělal čas si s ní popovídat. Byla to ztráta času.
"Nevěděl jsem, že bydlíte tak hluboko v lese," pronesl do ticha, zatímco mu dívka vařila horký čaj. "Máte to do pekařství pořádný kus cesty."
"Ano, ale pro tak výtečné koláčky není žádná cesta příliš dlouhá." Pekař se polichoceně usmál a nadmul hruď. Dívka před něj položila vařící čaj a talířek s koláčky. Pekař se lehce zamračil, ty neupekl!
"Promiňte, vaše koláčky jsem již snědla, ale tyto jsem si dovolila upéci sama. Jistě nebudou tak chutné jako vaše, ale bylo by mi potěšením, kdybyste ochutnal." Usmála se a plaše na nějpohlédla.
Nedůvěřivě koláček okusil. Navzdory očekáváním byl výborný. Nedokázal to pochopit. Jakto, že tato obyčejná holka, která nemá jeho zkušenosti, dokázala upéct něco tak výborného? Jistě máměsíční květinu!
"Jdou dobré, jaké koření používáte?" pronesl s potlačovanou zvědavostí. Ukázala mu nasušené byliny rozvěšené podél kamen na druhé straně světnice.
"Nevím vlastně, jak se ty květiny jmenují, ale rostou kolem domu a okvětní lístky jsou výborné. Používala je na pečení i maminka, než zemřela a já tu osiřela." Dívce se zalily oči slzami, ale pekař měl oči pouze pro ty byliny. Vstal, musel si je prohlédnout zblízka.
"Jestli chcete, vezměte si nějaké." Na to čekal, vzal několik snítek a už byl na cestě domů.Začalo svítat a v hlavě si stále opakoval popis cesty, co dívka během hovoru zmínila. Domaihned zatopil v peci a dal se do zadělávání těsta. Odpoledně otevřel krám a těšil se, jestli poutník opět přijde. Přišlo celé sousedství, ale poutník nikde. Všichni si jeho koláčky vychvalovali více než kdy dřív. Pekař však chtěl pochvalu od poutníka, který však nepřicházel. O Štědrém dni ráno konečně dorazil. Pekař mu nadšeně nabídl koláčky, ale poutník opět nebyl spokojený.
"Co bys ještě chtěl, starče?! Každý je chválí, jsou nejlepší široko daleko!"
"Možná," usmál se potměšile poutník: "Ale něco tvému umění stále chybí…"
Pekař se naštval a poutníka vyhodil. Večer seděl u krbu a přemýšlel, jak ještě koláče vylepšit. Pak si vzpomněl na dívku, její koláčky byly výborné, jistě mi neřekla celé tajemství receptu!
Vydal se do noci k malému stavení. Dívka mu otevřela, skleslá se zarudlýma očima. Objal ji, aby ji utišil. Vyprávěla mu, jak přišla o matku a že toto je první Štědrý den bez ní. Je teď na světě sama. Bratři zemřeli v bitvách s Turky a matce to zlomilo srdce. Pekař jí usadil na židli ke stolu a rozhodl se jí udělat Vánoce tak, jak nejlépe dokázal. Upekl jí vánoční koláčky. Nikdy nechutnaly lépe.
Celou noc si s dívkou povídali, smáli se a byli to ten nejkrásnější Štědrý den, jaký za posledníosamělé roky prožil. Už ji nechtěl nechat samotnou, požádal ji o ruku a na Nový rok bylaveselka. Sousedé nechápali, proč pořádá svatbu uprostřed té nejstudenější zimy, ale svatebníkoláče, které se svou ženou napekli, byli ty nejchutnější v celém království. Dokonce i poutník se pro ně pravidelně vracel, protože nikdy nejedl lepší.

Užívejte si Vánoce a zastavte se u blogu S čajíkem v křesílku!
M. se spoluprácí Claudie a Eleanor

Další články


Kam dál

Autor blogu si vyhrazuje právo mazat vulgární nebo urážlivé komentáře!
Kopírovat autorovy obrázky můžete jen se souhlasem autora!