Závěr příběhu s karavanou v poušti

14. července 2016 v 11:56 | M. |  Vymýšlíme příběhy
První závěr k nedokončenému příběhu je tu! Děkuji Michaele Plánkové za její poutavý a obsáhlý závěr!
Nezapomeňte, že se můžete přidat i vy! Tak do toho!
Pište do "Zpráva autorovi" nebo mě kontaktujte na emailu: Scajikemvkresilku@seznam.cz!

Začátek příběhu

Karavana putovala pouští. Potulní baviči a cirkusáci se svými vozy. Spalovalo je nesnestilené horko. Jejich vůdce najednou zastavil karavanu zvednutím paže. Před nimi se rozkládala životodárná oáza. Putovali pouští už tak dlouho, že jim to přišlo neuvěřitelné.
Všichni se štastně rozeběhli do oázy. Radovali se . Vůdce svlažil rty a podíval se k nebi. Najednou si všiml stínu, který překryl zářící slunce. Vyděšeně vyvalil oči..


Závěr Michaely Plánkové

...nad tím, co zdálo se býti téměř nemožným.
Do koutu země, kde déšť je nepředstavitelným rozmarem přírody, jež byl dopřán jen dvakrát do roka se přiřítila oblaka hutných, temných mraků, jež pokryla veškeré nebe. Škoda, že byl to jen sen…žádná oáza. Žádné mraky. Žádná voda. Žádná naděje. Stále jen nekonečná vedra sužující unavená těla potulných bavičů.
Vůdce byl bezradný a o to více unavený, že myslel i na veškeré poutníky, kteří putují do záhuby pod jeho vedením. Během dlouhých večerů se stávalo, že občas někdo utrousil žert, ale pozůstatky humoru ubývali stejně rychle, jako ubývala zásoba vody a vůdce moc dobře věděl, že co se původně zdálo jako perfektní nápad, přechází do zoufalé a bezvýchodné situace. Jak ten se soužil během ostrých, suchých nocí, kdy nemohl myslet na nic jiného, než na osud své družiny.
Mezi muži byl však jeden, pro kterého to byla cesta utěšující. Cesta, kterou si musí projít za znovunalezením sebe sama. Trestal se za to, co již nikdy nevyžene z mysli své a za co se již nikdy nepřestane trestat. Bylo pro něj potěšující trápit se žízní, překonávat duny a trýznit se ve svém soukromém žalu.
Nikdo z mužů netušil o jeho trápení. Nikdo se s ním vlastně pořádně ani nebavil. Byl to muž zádumčivý, tajemný, ale přes temnou tvář velice přemýšlivý a veselý. Zvláštně se radoval ze svého osudu. Tak ironicky si dokázal hrát s myšlenkami, jako nikdo z mužů. Všichni tam byli správní kluci, jež si vzájemně rádi dopřávali trochu smíchu a zlepšovali si den vytvářením scének pro nové publikum a smutek obcházel je dlouhým krokem. No přesněji to tak bývalo ještě před týdnem.
Vůdce však věděl, že zde nějaká oáza být musí. Nejspíš někde zašli špatným směrem. Duny den co den mění svůj tvar a matou svou proměnlivostí. Nebyl si jisty, zda jdou správně. Jediné jejich vodítko byly hvězdy.
Tato noc byla jiná. Byla méně ostrá, byla s mírným nádechem naděje a když se vůdce zakoukal do hvězd cítil, že dnes nepůjdou spát. Pootočí svůj směr mírně na sever, nebo alespoň směrem, který považoval za sever.
Měl pravdu. Asi po dvou hodinách chůze došli k oáze. Chvíli na sebe nevěřícně koukali, zda to není pouštní přelud, ale když doputovali k studni uvěřili. Vůdce poutníků je nechal, ať se do sytosti napijí a čekal, než se doplní poslední čutora vodou, a až v tu chvíli se napil on sám. Koukl se po okolí, koukl na vycházející slunce a pousmál se. Jeho muži opět vtipkovali, vymýšleli scénky a jemu došlo, že život je jen jeden a že je šťastný, že ten svůj prožívá právě takto. Mezi nejlepšími chlapi, které kdy potkal, kterým může důvěřovat a ví, že by s ním šli i na kraj světa. Člověk zvládne cokoli, co si jen umane, ale snáze se to zvládne se správnou partou.
A muž, jež se chtěl touto cestou potrestat také našel nový směr. Když viděl všechnu tu radost celé družiny uvědomil si, že jim vlastně závidí. Taky by se s nimi chtěl radovat z vody, nebýt neustále trestán, mít zase radost ze života. Přemýšlel dlouze o tom, zda má vůbec smysl sám sebe neustále tak trápit. Zda je jeho trest stále souměrný s jeho proviněním a zda má tato cesta už vůbec nějaký smysl. Pohlédl na vůdce družiny, na jeho šťastné záblesky v očích, když koukal na svou pobavenou družinu. Viděl rázem, že tato cesta má smysl. Že to není jen trest. Uvědomil si, že stejně jako ti chlapi, co se dole smáli u studny, byl hrdý na to, že tuto cestu zvládli. Byl hrdý na to, že se vůbec odvážili na tuto cestu přistoupit. Po dlouhých letech dokázal být hrdý i sám na sebe.

Není dobré hrdostí přetékat neustále, ale správně by si měl každý občas uvědomit svou hodnotu. Každý je jiný, ale každý má určitě něco, na co ve svém životě může být hrdý. Myslete na to tedy, kdykoli se budete pokoušet dostat k dalšímu cíli.
M. se spoluprácí Michaely Plánkové
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Autor blogu si vyhrazuje právo mazat vulgární nebo urážlivé komentáře!
Kopírovat autorovy obrázky můžete jen se souhlasem autora!