Královo první rozhodnutí

15. května 2017 v 18:06 | M. |  Vymýšlíme příběhy
Král Welear měl v minulém článku velmi těžké rozhodování. Neklan mu však skvěle pomohl svým závěrem. Ten si tu můžete dnes přečíst! Příjemnou zábavu!

Začátek povídky

Vycházelo slunce. Jeho paprsky se brzy začaly pomalu rozlévat po každé střeše velkého přístavního města. Král Welear stál na vrcholu věže paláce, odkud pozoroval, jak se jeho město probouzí do nového dne. Odjakživa miloval Přístav věží - svůj domov. Po každém pohledu na něj se cítil šťastný. Nyní bylo všechno jinak. Před několika týdny mu zahynul otec a on se stal králem. Králem velké a bohaté země. Welear byl však stále velmi mladý na to, aby byl dobrým králem. Bylo mu sotva osmnáct a on již musel za sebou vláčet těžé břímě panování. V politice se neorientoval a při každém rozhodnutí se obracel na své rádce. Nevěřil jim, ale nic jiného mu nikdy nezbylo.
"Můj králi," ozval se hlas za Welearovými zády.
"Ano?"
"Nerad vás zde vyrušuji, ale přijeli vaši lordi. Očekává se od vás, že je zde řádně přivítáte a vypravíte se s nimi na hon," pravil králův nejvyšší rádce.
Mladý panovník jen přikývl a následoval ho. Šli pryč z věže po točitém schodišti. Dole se vydali dlohou chodbou, kde se strážní klaněli svému vladaři. Šli tak dlouho, že se zdálo, jako by byl cíl jejich cesty nekonečně daleko. Přeci jen se však zastavili u vysokých mahagonových dveří. Rádce ustoupil a dveře se otevřely. Stovky očí se teď upíraly přímo na krále. Velkým trůním sálem se rozléhaly zvuky kroků, jak Welear procházel uličkou, na jejímž konci se tyčil velký zlatý trůn. Teprve když se na něj posadil, ono napjaté ticho bylo přerušeno.
To promluvil první z lordů: "Vaše veličenstvo! Jmenuji se Harold z rodu Verlenů. Přicestoval jsem, abych zde přísahal věrnost novému králi a sloužil mu stejně jako předchozímu"!
"Jsi vítan lorde Verlene! Král tě rád bude hostit ve svém domě!" odvětil Welear.
Stejně tak se představilo několik dalších lordů až se nakonec král zvedl ze svého trůnu a řekl:
"Jeho výsost král Welear III. z rodu Ryanů, vás nyní, drazí lordi, zve na královský hon!"
Ozval se potlesk a souhlasný křik. Sám král však z nadcházející události měl pramalou radost.

Lesem se rozléhala hudba loveckých rohů. Hon byl v plném proudu. Lordi se smáli a křičeli nad svými dosavadními úlovky. Nikoho netrápilo, že se honu neúčastní jeho pořadatel.
Král stál na kraji svého tábora u velkého stříbrného vodopádu. Jeho šum byl pro znaveného krále útěchou. Poslouchal, jak se voda valí dolů a tříští se o hladinu. V jeho zemi bylo mnoho krásných míst, ale žádné nebylo tak působivé a dechberoucí jako toto.
Bylo mu jedno, jak zareagují jeho lordi, až se dozvědí o vladařově nepřítomnosti. Nebavila ho komedie, kterou musel donekonečna hrát. Lží a přetvářkou se hemžil jeho dvůr. Pochlebovači, co by nejraději viděli na trůnu sedět sami sebe.
Zničehonic přímo z vodopádu vyskočil muž s dýkou v ruce. Skočil na Weleara a pustil se s ním do smrtícího zápasu. Zaskočen, se Welear snažil bránit, ale marně. Útočník měl obrovskou sílu. Dýka se už už blížila ke králově hrdlu, když vtom se objevily stráže. Odtáhly útočníka, vyrazili mu nůž z ruky a donutily ho kleknout.
"Nezabíjejte ho!" vykřikl Welear, drže se za krk.
Strážní na něj udiveně pohlédli. Zanedlouho přišli i lordi a úsměv, co jim doteď zdobil tvář, se vypařil.
"Jste v pořádku Vaše výsosti?" zeptal se lord Verlen.
"Nic mi není."
"Děkujme bohu, že jste vyvázl. Země nyní málem přišla o panovníka!"
Rádce se ozval: "Tento hanebný muž musí být okamžitě popraven za pokus o vřaždu..."
"Počkejte," řekl mladý král.
"Je vyloučeno čekat, můj pane!"
"Váš rádce mluví pravdu. Musí být potrestán hned!" přidali se ostatní.
Welear, jenž dosud naslouchal radám svých rádců, byl nyní na rozpacích. Nechtěl, aby toho muže popravili, aniž by mu řekl proč se ho pokusil zabít. Z toho všeho měl zlé tušení.
Nyní král nevěděl koho poslechnout. Své rádce a lordy, kterým do teď naslouchal nebo svůj úsudek, jenž v něm nyní hlodal a radil mu, se rádcům vzepřít?

Neklanovo pokračování

"Spoléhej vždy na svůj vlastní rozum Weleare, každou radu, byť by se Ti zdála sebelepší, zvaž a promysli. Rozhodnutí musí vždy vyjít od Tebe, abys za ně dokázal převzít zodpovědnost. Jednou budeš králem a budeš se muset umět rozhodovat. Pak bude vše záviset na Tobě a nebudeš se moci odvolávat na to, že Ti někdo špatně poradil." Proběhlo králi hlavou spolu se vzpomínkou na dávný rozhovor s otcem.
"Ano otče, měl jsi pravdu, je třeba vše dobře uvážit, ale co když na rozmýšlení není čas? Co když je nutné, aby rozhodnutí padlo ihned? Ten muž byl někým najat, jinak by tak nespěchali, aby jej odstranili. Mají strach, že by mluvil. Co ale udělají, když jim nevyhovím? Kdo ví, kolik jich je na mé straně a kdo z nich je proti mně? Otče, kéž bys tu byl!" Vtom jej napadla myšlenka bláznivější než cokoli jiného: "Ne, tohle nemůže vyjít, ale alespoň tím získám čas. Snad na něco přijdu," řekl si.
"Vyhovím vám tedy." řekl král a úporně se snažil, aby mu neselhal hlas. "Ale nepopravíme ho jen tak, přivažme jej do sedla koně a uštvěme jako zvěř." Prohlásil k překvapení všech okolo. Lordi zaváhali. Pak ale někdo vykřikl: "Výborný nápad Vaše veličenstvo!" čímž roznítil nadšení ostatních.
"Ano, na koně s ním!" křičeli lordi, jichž se opět zmocnila lovecká horečka.
Zanedlouho seděl vrah uvázaný v sedle. Tryskem uháněl pryč. Král i celá družina spěšně nasedali a vyráželi na neslýchanou štvanici. Štvaného i lovce záhy pohltil les, ale dusot kopyt a výkřiky byly v táboře slyšet ještě dlouho.
Welear se řítil pod korunami stromů v sedle svého bělouše. Kolem něj letěly zelené a černé šmouhy stromů. Větvičky, listí. Trysk šílený stejně jako nápad, který k němu vedl. Hlavou mu vířily myšlenky jako vodní tříšť okolo přídě lodi za nejprudší bouře: "snad se mi podaří k němu nějak... nějak se k němu dostat... dostat z něj alespoň slovo... stopu... přijít alespoň na nějakou stopu... zjistit kdo... někdo ho určitě poslal... ne, tohle nebyl nápad... tohle nebyl dobrý nápad... ale co jiného... nic lepšího mne v tu chvíli... i kdyby, co dál?.. celou pravdu se dozvím... těžko se dozvím pravdu... a co když?.. Ano, ten, kdo jej najal určitě bude... bude nejvíc stát o to, aby nepřežil... musím, musím být u toho... ten, kdo jej zabije je můj nepřítel... i kdyby ne, nemám jinou možnost..."
Hnali se lesem. Jak dlouho nevěděl nikdo z nich. Pronásledovatelů ubývalo, až zůstali jen čtyři Welear, Harold Verlen, Godwin Hart, nejlepší lovec v království a Edmund Foray. I ten se ale časem začal opožďovat.
Nakonec se zbývající trojice přiblížila k pronásledovanému natolik, že bylo možné zaútočit. Lord Verlen pobodl koně k většímu trysku, aby si nadjel. Napřáhl oštěp. Hodil. Zbraň smrtelně zasáhla koně. Ten se vzepjal a padl. Uvázaný jezdec nemohl seskočit a tak jej tělo koně zle zhmoždilo. Harold Verlen seskočil z koně, tasil meč a napřáhl se k ráně.
"Ne lorde Verlene, nezabíjejte mě!" vykřikl pronásledovaný.
Lordovu ránu však nezadržel výkřik štvaného. Byla to slova krále Weleara, co upoutalo jeho pozornost.
"Harolde z rodu Verlenů, složte zbraň! Jste zatčen pro podezření ze zrady vůči králi!" vykřikl král, který právě dorazil na místo "lorde Godwine, chopte se jej!" obrátil se k druhému lordu, který právě seskočil z koně. Ten však namísto vykonání rozkazu pozvedl ruku s oštěpem a zabil vraha, potom se oba lordi vrhli ke králi a strhli jej ze sedla.
Král se protivníkům vysmekl a tasil meč. První útok lorda Verlena odrazil, ale hned vzápětí musel čelit Godwinovu výpadu. Čepel meče se svezla po nedobře provedeném králově krytu a zahryzla se do králova ramene. Lordi na něj doráželi jako vlci na zraněného jelena. Rány padaly a král je sotva stačil odrážet. Tak jako předchozí, ne každou zcela úspěšně.
Welear ustupoval a sotva se držel na nohou. Vyčerpávající štvanice, pád z koně i utržené rány na něj doléhaly. Náhle zaslechl dusot kopyt. Měl čas sotva pootočit hlavu směrem, odkud přijížděl další útočník. "Jsem ztracen!"blesklo mu hlavou, když na kratičký okamžik spatřil, jak se k nim žene Edmund z Foray s napřaženým kančím oštěpem. Vzduchem se mihlo štíhlé dřínové ratiště s blyštivým hrotem. Zbraň však kupodivu nezasáhla krále, nýbrž útočícího Godwina Harta. Lord Verlen uhnul útočníkovu meči a hbitěji než by kdo čekal, vyskočil do sedla svého koně. Bodl jej do slabin a vyrazil pryč. Než Edmund Foray obrátil koně a přihnal se zpět, zmizel Verlen v lese. Lord z Foray seskočil u krále ležícího u paty buku a přiklekl k němu. Král silně krvácel z utržených ran.

"Můj králi a pane," pravil Foray, obvazuje Welearovy rány, "omlouvám se, že se mi nepodařilo dostat, nebo alespoň zadržet i Harolda Verlena. On je vůdcem spiknutí, které je větší, než možná tušíte. Předpokládám však, že vás nepřekvapuje. Ani já o něm ale nevím mnoho. Přiznávám, že vašeho otce jsem neměl rád, proto jste mi Vy byl vcelku ukradený. Když jsem ale dnes viděl Vaši bezradnost a zoufalství, bylo mi Vás líto. Nevěděl jsem však, jak Vám pomoci. O to víc mne pak překvapilo Vaše smělé rozhodnutí, ačkoli nevím, co přesně jste jím sledoval. Máte odvahu a toho si cením. Řekl jsem si, že se musím držet při Vás, protože jsem tušil, že tahle hra skončí špatně. Přijměte prosím mou omluvu. Chci Vám nyní znovu a tentokrát upřímně přísahat věrnost a přátelství. Zde je můj meč." Při těch slovech poklekl a podal králi jílec svého meče.
M. s Neklanovou spoluprácí!
Děkuji!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Autor blogu si vyhrazuje právo mazat vulgární nebo urážlivé komentáře!
Kopírovat autorovy obrázky můžete jen se souhlasem autora!