Dar bohům

16. prosince 2017 v 18:13 | M. |  Vymýšlíme příběhy
(Přečtěte si tento článek a buďte v obraze!)

Tak jsem se s tím psaním nějak zasekl. Sliboval jsem Vám nový příběh do této rubriky už někdy v létě, ale očividně mi to moc nevyšlo. Ale myslím, že je lepší raději nepsat, když nemáte náladu a chuť. Ale pozor! Nedávno mě políbila múza a já dopsal nový příběh. A tentokrát (abych to trošku oživil) jsem napsal dvě možnosti pokračování. Je jen na Vás jakou možnost si vyberete! (Pochopíte během čtení.)
Budu moc rád, když i vy budete mít náladu na psaní a pošlete mi svůj závěr. Délka není nijak omezena a zapojit se může kdokoli! Termín není určen. Většinou je poměrně hodně času, než dostanu nápad a vymyslím nový začátek. (Teď to bylo děvět měsíců!) Většinou dávám ohledně termínu vědět v menu, ale časem se určitě nestresujte. Adresa zůstává stále stejná - Scajikemvkresilku@seznam.cz.
Nechť je tedy nové kolo vymýšlení příběhů zahájeno!

(Ještě jedna věc. Vzhledem k tomu, že budou Vánoce a tento příběh není úplně vánoční, tak znovu otevírám loňskou pohádku - Pekařova vánoční přísada. Třeba se někomu bude psát pohádka lépe! ALE POZOR! Vánoční pohádky přijímám jen do 23. 12. 2017, aby mohly případně druhý den vyjít. Inspirovat se můžete loňskými závěry!)


Podnětů k vytvoření tohoto příběhu je hned několik. Jedním z těch nejhlavnějších je zima, která venku neúprosně řádí. Také jsem si poslední dobou oblíbil severskou mytologii. A ještě k tomu začala nová série Vikingů!
Zkrátka se severské tematice nešlo nevěnovat! Příjemné čtení a ať se Vám příběh líbí!

Dar bohům

Vanul chladný vítr. Proháněl se v nočním lese a zanášel sněhové vločky Eemelimu do jeho mladického strniště. Mladík ležel schoulený ve svých kožešinách u mohutného stromu. Oheň mu praskal u nohou a zahříval ho. Eemeli ho však neslyšel. Byl ponořen do hlubokého spánku. Zdál se mu sen o jeho rodině. Viděl svou malou sestřičku, jak si hrávala s hadrovou panenkou. Matku jak tká látku. Otce jak se vrací z lesa se srnou hozenou přes rameno.
Bylo to už týden, co mu je všechny sebralo moře. Vzalo si jejich domek, zvířata i jejich životy. Eeemeli se díky milosrdenství bohů zachránil. Byl nyní odkázán sám na sebe. Sám v nepříznivých podmínkách Skandinávie.
Probudilo ho vytí. Trhl sebou a vymrštil se do sedu. Ohýnek pod jeho nohy doutnal. Potom to uslyšel znovu. Byl to vlk. Eemeli vstal popadl svůj luk a šípy a vyběhl ze svého pelechu. Vlk byl slyšet stále blíž a blíž. Natáhl tětivu a očima hledal zvíře. Bylo přímo před ním. Vyběhlo z roští, od huby mu kapala pěna. Zlé oči hleděli přímo na chlapce. Ten byl připraven každou chvíli vypálit. Ovšem věděl, že jeho šípy ho nezastaví. Vlk se po něm vrhne a rozsápe mu krk.
"Dagure! Přestaň!"
Z mlhy se vynořila dívka. Černočerné vlasy měla spletené do jednoduchého copu, který měla přehozený přes levé rameno. Přišla k vlkovi a podrbala ho za uchem. Zvíře zastrčilo tesáky a zakňučelo.
"Drž si to zvíře dál ode mě! Nebo mu vpálím šíp do krku," řekl Eemeli a snažil se, aby to znělo sebejistě.
"Koukej dát ten luk dolů, ještě si ublížíš," ohrnula se dívka.
Mladík váhavě sklonil zbraň. "Co jsi zač?"
"To bych se měla ptát já tebe. Tenhle les mi patří."
"Jsem Eemeli a mám namířeno do chrámu v Uppsale. "
"Do chrámu v Uppsale? Věříš snad v naše dobrotivé bohy?! Kněží tě nechají pomodlit a pak tě obětují jako dobytek!"
"Chci poděkovat bohům za svůj život! To oni mě zachránili, když moře smetlo naši farmu i s celou mou rodinou!" odporoval Eemeli.
Dívka zůstala chvíli váhavě stát, jakoby nad něčím přemýšlela. Pak štěkla: "Běž si. Jen už vypadni z mého lesa!"
Otočila se k odchodu.
"Počkej...Odkud jsi? Žiješ tady v lese?"
"Do toho ti nic není. Vypadni už!"
Než se za svou paní vydal vlk Dagur, zlověstně se na Eemeliho podíval. Netrvalo dlouho a chlapec viděl už jenom stopy ve sněhu. Hodil si luk přes rameno a otočil se na druhou stranu lesa. Chrám v Uppsale byl ještě dva dny daleko...

Mladý viking byl promrzlý na kost, když konečně v dálce spatřil místo, kde se vzdává hold bohům. Uppsala byla postavená nad stříbrným vodopádem, který byl tak dlouhý, že nebylo vidět na jeho konec. Před bránou chrámu bylo rozestavěno několik ohrad plných ovcí, koz a jiného dobytka. Všechno to byly obětiny. Dary bohům. Kněží v Uppsale naháněli větší strach něž kterýkoli vikinský válečník. Měli mrtvolně bílou pleť a okolí očí zamalované černou barvou. Jejich oči tedy zářivě svítily jako plamínky uprostřed noci. Jejich pleš byla potetována různými znaky.
Eemeli prošel kolem nich do dřevěného chrámu. Sochy bohů uvnitř byly mohutné. Všechny byly rozestavěné dokola místnosti. Mladík poklekl a začal pronášet své modlitby.


O několik dní později

Silně sněžilo. Velké bílé vločky všude pomalu vytvářely vysokou sněhovou pokrývku.
Dva statní válečníci mířili k branám chrámu a vlekli s sebou člověka. Eemeli v něm poznal známou tvář. Byla to ta dívka, kterou potkal v lese. Ty černé vlasy by poznal kdykoli. Všimla si ho a začala sebou házet.
"Pomalu ty divoško!" uchechtávali se vikingové.
"Nesahej na mě!" štěkla na ně a vysmekla se jim. Utíkala zpátky k lesu. Za prvním stromem ji však zaskočil další viking. Dívka se mu už nedokázala vyhnout. Uštědřil ji ránu do břicha a pak jí obtočil paži kolem krku.
"Copak? Něco se ti snad nelíbí?" Řekl ten nejmohutnější z nich.
"Myslíš si, jak si dobrá a nikdo na tebe nemá, viď?. Ale něco ti povím zlatíčko, bez toho svýho psa seš nikdo!"
Potom sáhl do plátěné tašky, kterou měl kolem sebe a vytáhl zkrvavenou vlčí hlavu.
"Dagure!!! Neeee! Neeee..." křičela dívka, oči zalité slzami.
"Myslím, že mu to takhle sluší víc!"
"Vy parchanti! Pusťte mě! Neeee!"
V tu chvíli měl Eemeli oči celé lesklé. Jen si je protřel rukou a odešel pryč. Nevěděl, co s tou dívkou udělají, ale už se na ten výjev nechtěl dál dívat.

Vedle ohrad s obětinami postavili klec. Malou a pro každého jistě špatně obyvatelnou. V ní teď dívka seděla, celá zkroucená. Pod levým okem měla podlitinu. Obličej celý špinavý. Vikingové se s ní včera nemazlili. Eemeli zamířil směrem k ní. Posadil se ke kleci.
"Vypadni," zmohla se dívka na slovo. Její tón byl však skleslý a ochablý. Bylo na ní vidět, jak ji opouští síla.
"Co s tebou udělají?"
"Co bys řekl? Stačí se podívat po okolí a je to hned každýmu jasný."
"Obětují tě. Zítra začíná Blót. Víš, co to znamená, že jo?"
Eemelimu se naskytl pohled na její modré oči.
"Ano. Je to usmíření bohů. Kde mají dalších osm lidských obětí?"
"Jsem si téměř jistý, že je ještě stihnou sehnat."
Oba tam mlčky seděli až dívka ticho přerušila: "Jmenuju se Isabelle."
Eemeli vycítil příležitost a zeptal se: "To jsi celou doba žila v tom lese sama?"
"....Ne. Žila jsem se svou rodinou, ale pak jsem se zamilovala. Rodiče mi zakázali s ním odejít. Neposlechla jsem. Utekli jsme spolu. Žili v přírodě. Lovili pro sebe jídlo. Byli jsme volní....."
"Kde je teď?" odvážil se zeptat Eemeli.
"Je mrtvý. Zemřel při Blótu. Rukou kněžího, přímo tady v Uppsale."
Isabelle měla na krajíčku. Vzpomínky v ní vyvolaly dlouho skrývané neštěstí.
"Nemají právo tě obětovat. Při Blótu je zakázáno násilí a rozepře. Tvá oběť musí být dobrovolná!"
"To jsi vážně takový hlupák! Tady se neplní přání! Tohle je svatyně v Uppsale!!! Kněží tu přinášejí obětiny bohům! To se ti jako násilí nezdá!?"
Eemeli zůstal sedět s otevřenými ústy.
"Ty už jsi to vzdala, viď?"
"Vzdala jsem to už dávno. Poslouchej mě Eemeli, sbal všechno, co máš a odejdi. Možná to ještě stihneš. Nechci abys zemřel taky."
"Proč ti na mě najednou tak záleží?"
Isabel se vyhnula jeho pohledu. Podívala se do korun stromů a pomalu vydechla. "Když jsi byl ještě malý, hrál sis u moře. Skákal jsi do vody a smál ses. Pak ale přišla vlna a smetla tě. Neuměl jsi ještě mluvit, a tak jsi jenom křičel. Běžela jsem k tobě,... skočila pro tebe... a vytáhla tě."
Podívali se na sebe.
"Proč?" nechápal Eemeli.
"Myslím, že teď už jsem si jistá...Jsem tvoje sestra! Utekla jsem od rodičů, když ti byli tři. Chápu, že už si mě nepamatuješ. Taky jsem tě nejdříve nepoznala."
Eemeli nevěděl, jak zareagovat.
"Řekni mi Eemeli, křičeli rodiče když umírali? Utopili se nebo je moře narazilo na kameny?"
"Isabelle, já..."
"Prosím slib mi, že odejdeš. Slib mi, že se zachráníš," prosila Isabelle. Oči měla rudé a plné slz.
Vytáhla ruku z klece a chytila ho za ruku. "SLIB MI TO EEMELI!"

Zde se rozhodněte za Eemeliho: 1.) Slíbit Isabelle, že odejdeš z Uppsaly.
2.) Odmítnout a říct Isabel, že ji zachráníš.

Pokračování pro první variantu:
Eemeli kývl hlavou.
"Děkuju. Musíš pochopit, že já už jsem ztracená. Nemůžu dopustit tvou smrt. Rodiče by mi to nikdy neodpustili. A teď běž!"

Slunce se objevilo nad korunami stromů. Eemeli pospíchal po příchodové cestě pryč od svatyně.
"Kam máš namířeno hochu?"
Viking se vynořil zpoza stromu. V ruce držel malou sekyrku.
"V době usmíření bohů je zakázáno odejít!" To se ozval jeden z holohlavých kněží.
Eemeli vydechl a sledoval jak mu z úst vychází kouř. Potom řekl: "...... odtud je to na Vás!

Pokračování pro druhou variantu:
"Ne Isabelle! To nemůžu udělat! Teď jsi jediná koho na světě mám. Zachráním tě!" řekl Eemeli a vytrhl se jí.
"NE! Eemeli to nesmíš! Prosím tě, nedělej to!"
Mladík ji však neposlouchal a odešel.

Blót neboli svátek usmíření bohů trvá podle vikinských tradic devět dní. Každý tento den se obětuje jedna lidská oběť a několik zvířat. Eemeli nevěděl, kdy má být obětována Isabelle, ale tušil, že mu moc času nezbývá.
Za chvíli začne svítat. Do té doby ji musí vzít a zmizet....odtud je to na Vás!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eleanor Eleanor | Web | 6. ledna 2018 v 22:54 | Reagovat

Safra, ja to prosvihla :(

2 M. M. | E-mail | Web | 7. ledna 2018 v 0:04 | Reagovat

[1]: Co jsi prošvihla? Jestli myslíš Královu volbu, tak tu klidně pošli! Od tebe si to přece nenechám ujít! :)

3 Mal Mal | Web | 16. ledna 2018 v 19:44 | Reagovat

Fantasy /severské/, mé oblíbené :)
Dneska mi přistála v mailu pozvánka do literární soutěže v Hořovicích, tak jsem si vzpomněla na tvé příběhy na pokračování... Vím, že mi do toho nic není, ale jestli se můžu ptát, píšeš takto někam?

4 M. M. | E-mail | Web | 19. ledna 2018 v 13:28 | Reagovat

[3]: Ne, do žádné literární soutěže jsem ještě nepsal. Se svými výtvory se podílím pouze tady na blogu. A věř mi, že už i to je pro mě dost zneklidňující - většinou se bojím, že se čtenářům nebudou líbit... :D

5 Mal Mal | Web | 22. ledna 2018 v 0:08 | Reagovat

[4]: To je jasné, dřív jsem taky psávala, znám ten pocit nejistoty... Každopádně kdyby ses odhodlal, tak ta soutěž je v podstatě anonymní (do té doby, než tě vyberou mezi nej 3) a téma volné. Tak či tak - hlavně piš, piš! Piš, dokud je múza.

6 Neklan Neklan | 20. února 2018 v 11:40 | Reagovat

Čau!
Mal má pravdu, nějakou soutěž určitě vyzkoušej - nemusíš hned - třeba ty Hořovice jsou od 14 - 25 let, takže je ještě dost ročníků, kterých se budeš moci zúčastnit. (https://mkc-horovice.cz/vyhlaseni-literarni-souteze-v-oboru-poezie-a-prozy-horovice-vaclava-hrabete-2018-xiii-bienale/)
Každopádně ale pokud máš nápady a chceš psát, tak piš - že to přinese i neuznání a kritiku, s tím musíš počítat. A není to vždycky jen na škodu - když se naučíš rozlišovat, co je osobní útok a co konstruktivní kritika, tak když odfiltruješ to první a poučíš se z toho druhého, posuneš se díky tomu dál - kdo nic nezkazí, ten nic nedělá. Každý spisovatel musí nějak začít - tím nechci říct, že být spisovatelem musí být Tvou prioritou, klidně to můžeš mít jednou jako bokovku, až budeš profesorem jaderné fyziky...
Ale představ si, že by si všichni spisovatelé řekli: "Ále, to nemá cenu, stejně to nikdo nebude číst, nikomu se to nebude líbit, je to blbé..." Jo, to by pak opravdu nikdo nic nečetl, protože by nebylo CO číst.

7 M. M. | E-mail | Web | 23. února 2018 v 18:12 | Reagovat

[6]: Ahoj!
Do soutěží se momentálně moc nehrnu, ale třeba se někdy v budoucnu rozhodnu jinak...Uvidím.
Děkuju Ti za podporu, vážím si toho!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Autor blogu si vyhrazuje právo mazat vulgární nebo urážlivé komentáře!
Kopírovat autorovy obrázky můžete jen se souhlasem autora!