Říjen 2018

Krvavá růže - 2/2

17. října 2018 v 8:00 | M. |  Koutek pisálka
Druhá čast příběhu Krvavá růže bezprostředně navazuje na část první. Její přečtení je pro pochopení zápletky klíčové - čtěte zde.



Růže stály ve dveřích. Červené a bílé lístky svítily na zbrojích královských stráží. Desítky vojáků procházely hostincem a obracely ho vzhůru nohama.
Bylo nad ránem, a tak byli spící zákazníci vyhozeni ven ze svých pokojů.
Hostinský nervózně žmoulal svou čapku a každou chvíli si upravoval knír. Jeho černovlasý a prostořeký syn se krčil za svým otcem a nevydal ani hlásku.

"Tak kde jsou?!"

"Já nevím...ještě včera večer tady popíjeli u stolu a pak šli spát," dostal ze sebe vyklepaný hostinský.

"Jestli lžeš, stáhnu tě zaživa z kůže!" vyhrožoval velitel stráží. Měl brnění stejně jako jeho muži. Jen u pasu se mu houpal zdobený meč. Klobouk s bílým perem mu zastiňoval část obličeje.

"Přísahám, můj pane! Byli tady!"

"Nechám tady svoje muže, kdyby se vrátili. Pokud se však neukážou...osobně zbičuju tebe i toho tvýho parchanta!"
Kapitán vyšel ven z hospody až podlaha zaskřípala pod jeho vahou.

"Hlídejte je ať neutečou!" rozkázal. Nato nasedl na svého bělouše a odklusal pryč.
Majitel podniku si nešťastně nasadil svou čepici. Proklínal den, kdy se ti dva katolíci objevili v jeho domě.

...

Whitehallský palác se halil do tmy. Měsíc se schovával za mraky stejně jako všechny hvězdy. Možná brzy začne pršet. Nebo obloha jen vyhrožovala dvěma zahaleným postavám, blížícím se k paláci.

Hlavní brána do paláce ležela několik kroků od břehu Temže. Tam bylo nejvíce stráží. Proto se bratři přikradli k druhé bráně, která byla sice také hlídaná, ale ne tak bedlivě. Tudy se dalo nejrychleji dostat dovnitř.


"Musíš odvést pozornost těch vojáků. Já mezitím proklouznu skrz bránu. Když nás sem vedl mistr Powlick, ukazovali mu stáje. Vyplaším koně. Odlákám je. Pak jsi na řadě ty. Budeš hlídat, než to vyřídím."

"Měli bychom tam být oba, Wille. Měli bychom ji zabít společně!"

"Na to není čas bratře. Jeden z nás musí zajistit bezpečný útěk. Já to vyřídím a ty nás odsud odvedeš! Slibuju, že zaplatí tvrdou měnou, Arthure! Ty musíš hlídat!"

"Jak víš, kde má komnaty?"

"S tím si nedělej starosti. Hlavně udělej všechno podle plánu! Platí?"

Arthur hleděl na svého mladšího sourozence. On to nezvládne. Oni to nezvládnou. Chytí je a popraví za pokus o vraždu královny. Pamatoval si ještě William na slib, který dal matce? Oba slíbili, že se vrátí domů. K ní.
Arthur přikývl.

"Výborně! Tak do toho! Odlákej je, bratříčku. Dokážeme to!"

Arthur se dlouze nadechl a zamířil k bráně. Byli tři. Tři vojáci s tudorovskou růží na místě, kde bylo srdce. U pasu měli meč a na hlavě tvrdou přilbici. Stáli v hloučku a něco si spolu povídali. Dlouhá kopí byla opřená o stěny. Arthur byl stále schovaný ve tmě, ale každou chvíli už vystoupí na okruh světla, který poskytovaly dvě louče pověšené na zdi. Will měl všechno vymyšlené. Jen v této části plánu bylo jen: odlákej je. Jak to má udělat, se jeho drahý bratr nezmínil. Asi je na čase malinko zaimprovizovat.
Překročil hranici světla a tmy.

Krvavá růže - 1/2

8. října 2018 v 18:58 | M. |  Koutek pisálka
Ahoj! Dneska jsem tady s ryze autorským článkem! Přenesete se do nejisté tudorovské Anglie. Thomas More je popraven a dva bratři, které vychovával, chtějí pomstu. Sledujte jejich osud v době, kdy se nastoluje nová anglikánská církev. Dokážou spolu vyjít a dojít své pomsty?

Až dočtete, tak se rozhodně podělte o své dojmy. Zajímá mě, co si o tom myslíte!
Příjemné čtení!


- červenec 1535 -

Blížil se konec. Každým dalším krokem se blížil vstříc smrti. Každý pohyb jeho nohou způsoboval palčivou bolest. Kovové náramky se mu zařezávaly hluboko do masa a on musel zadržovat dech, aby nevykřikl. Na zuboženém těle měl navlečenou dlouhou košili, vyrobenou z drsného lnu. U kolenou byla rozdrásaná a špinavá od bláta. Věznění v Toweru člověka zmohlo.
Všude okolo byli lidé a natahovali krky jeden přes druhého, aby dobře viděli. Společně dav tvořil úzkou uličku pro přicházející zástup. Na jejím konci byl Tower Hill.
"Pokračujte!" vyzval ho voják.
Thomasovi se zrychlil tep. Ne, musí to vydržet. Bůh mu dá sílu. Nadechl se a vykročil. Těžké okovy o sobě hned daly vědět. Thomas ale pokračoval dál s jedinou myšlenkou, která mu běžela v hlavě. Za chvílo už bude po všem.
Na Tower Hill bylo postavené dřevěné pódium. Tam čekal kat. Ruce měl založené u pasu a z jeho prázdného výrazu se nedalo vůbec nic vyčíst. Byl jako z kamene. Zastavili se u tří dřevěných schůdků. Byly zašlé a špinavé. Dva strážní ho z každé strany podepřeli a pomohli mu nahoru. Velký špalek na pódiu zlověstně stál a čekal na další oběť Jindřicha VIII. Při pomyšlení na krále se Thomas zachvěl. Tak dlouho si byli blízcí. Tak dlouho byli přátelé. Jenže panovník měl svou vlastní paličatou hlavu. Hlavu, kterou se chvíli dalo tak snadno manipulovat a jindy byla neochvějná a umanutá. Vlastně ho litoval. On je sice v poutech tady na popravišti, ale už brzy bude volný. Bude moci volně dýchat v království nebeském. Zato Jindřich bude v poutech lásky i nadále. V tak silných, že ho dokonce donutily zavrhnout nejvyššího představitele katolíků. Jenže to Thomas nikdy nedokáže. Raději položí život, než aby viděl, jak se král prohlašuje hlavou falešné anglikánské církve.

"Odpouštíte mi, sire?" zeptal se popravčí zvučným a hlubokým hlasem.

"Vám není co odpouštět! Jen se modlím za našeho dobrého krále, aby našel pravdu!"

Lidé si začali mezi sebou povídat. Šum se nesl nádvořím dokud sir Thomas znovu nepromluvil: "Řekněte Jindřichovi, že jsem mu sloužil věrně. Jenže v první řadě sloužím Bohu!"
To už dav rozčíleně nadával.

"Přejete si učinit poslední zpověď?" otázal se mnich.

"Ne. Mne už Bůh vyzpovídá sám," odvětil Thomas a klekl si. V kolenou ho pálilo, ale vydržel tu bolest s vážností ve tváři. Pak položil hlavu na špalek. Byla z něj cítit zaschlá krev. Roztáhl ruce a čekal na úder. Poslední myšlenku věnoval své rodině.

...

"Ve jménu otce, syna i ducha svatého. Amen."

"Amen," řekli všichni. Oplatka se Williamovi rozmělnila v puse, jak na ni působily jeho sliny.
Byli v hlavním sále jejich rodinného domu. Matka klečela vpředu, ruce sepjaté a oči zavřené. Modlila se. Hnědé vlasy, spletené do jednoduchého copu, jí začínaly místy šedivět. Už dávno nevypadala tak jako dřív. William si vybavoval své dětství dobře. Běhali s bratrem po domě a vesele se smáli. Pamatoval si i na to, jak kdysi rozbili okno a matka je za to kárala. Otec se však jen smál. Miloval své dva syny a udělal by pro ně takřka cokoli. Zemřel když bylo Williamovi pět. Jeho
Autor blogu si vyhrazuje právo mazat vulgární nebo urážlivé komentáře!
Kopírovat autorovy obrázky můžete jen se souhlasem autora!