Krvavá růže - 1/2

8. října 2018 v 18:58 | M. |  Koutek pisálka
Ahoj! Dneska jsem tady s ryze autorským článkem! Přenesete se do nejisté tudorovské Anglie. Thomas More je popraven a dva bratři, které vychovával, chtějí pomstu. Sledujte jejich osud v době, kdy se nastoluje nová anglikánská církev. Dokážou spolu vyjít a dojít své pomsty?

Až dočtete, tak se rozhodně podělte o své dojmy. Zajímá mě, co si o tom myslíte!
Příjemné čtení!


- červenec 1535 -

Blížil se konec. Každým dalším krokem se blížil vstříc smrti. Každý pohyb jeho nohou způsoboval palčivou bolest. Kovové náramky se mu zařezávaly hluboko do masa a on musel zadržovat dech, aby nevykřikl. Na zuboženém těle měl navlečenou dlouhou košili, vyrobenou z drsného lnu. U kolenou byla rozdrásaná a špinavá od bláta. Věznění v Toweru člověka zmohlo.
Všude okolo byli lidé a natahovali krky jeden přes druhého, aby dobře viděli. Společně dav tvořil úzkou uličku pro přicházející zástup. Na jejím konci byl Tower Hill.
"Pokračujte!" vyzval ho voják.
Thomasovi se zrychlil tep. Ne, musí to vydržet. Bůh mu dá sílu. Nadechl se a vykročil. Těžké okovy o sobě hned daly vědět. Thomas ale pokračoval dál s jedinou myšlenkou, která mu běžela v hlavě. Za chvílo už bude po všem.
Na Tower Hill bylo postavené dřevěné pódium. Tam čekal kat. Ruce měl založené u pasu a z jeho prázdného výrazu se nedalo vůbec nic vyčíst. Byl jako z kamene. Zastavili se u tří dřevěných schůdků. Byly zašlé a špinavé. Dva strážní ho z každé strany podepřeli a pomohli mu nahoru. Velký špalek na pódiu zlověstně stál a čekal na další oběť Jindřicha VIII. Při pomyšlení na krále se Thomas zachvěl. Tak dlouho si byli blízcí. Tak dlouho byli přátelé. Jenže panovník měl svou vlastní paličatou hlavu. Hlavu, kterou se chvíli dalo tak snadno manipulovat a jindy byla neochvějná a umanutá. Vlastně ho litoval. On je sice v poutech tady na popravišti, ale už brzy bude volný. Bude moci volně dýchat v království nebeském. Zato Jindřich bude v poutech lásky i nadále. V tak silných, že ho dokonce donutily zavrhnout nejvyššího představitele katolíků. Jenže to Thomas nikdy nedokáže. Raději položí život, než aby viděl, jak se král prohlašuje hlavou falešné anglikánské církve.

"Odpouštíte mi, sire?" zeptal se popravčí zvučným a hlubokým hlasem.

"Vám není co odpouštět! Jen se modlím za našeho dobrého krále, aby našel pravdu!"

Lidé si začali mezi sebou povídat. Šum se nesl nádvořím dokud sir Thomas znovu nepromluvil: "Řekněte Jindřichovi, že jsem mu sloužil věrně. Jenže v první řadě sloužím Bohu!"
To už dav rozčíleně nadával.

"Přejete si učinit poslední zpověď?" otázal se mnich.

"Ne. Mne už Bůh vyzpovídá sám," odvětil Thomas a klekl si. V kolenou ho pálilo, ale vydržel tu bolest s vážností ve tváři. Pak položil hlavu na špalek. Byla z něj cítit zaschlá krev. Roztáhl ruce a čekal na úder. Poslední myšlenku věnoval své rodině.

...

"Ve jménu otce, syna i ducha svatého. Amen."

"Amen," řekli všichni. Oplatka se Williamovi rozmělnila v puse, jak na ni působily jeho sliny.
Byli v hlavním sále jejich rodinného domu. Matka klečela vpředu, ruce sepjaté a oči zavřené. Modlila se. Hnědé vlasy, spletené do jednoduchého copu, jí začínaly místy šedivět. Už dávno nevypadala tak jako dřív. William si vybavoval své dětství dobře. Běhali s bratrem po domě a vesele se smáli. Pamatoval si i na to, jak kdysi rozbili okno a matka je za to kárala. Otec se však jen smál. Miloval své dva syny a udělal by pro ně takřka cokoli. Zemřel když bylo Williamovi pět. Jeho

starší bratr Arthur si ho vybavoval do detailů a často na něj se smutkem vzpomínal. William měl vztek sám na sebe, protože na otce skoro zapomněl. Nepamatoval si jeho hlas. Jeho podobu. Nic. Od té doby je oba vychovával Thomas More. On byl pro ně otec. Jenže teď jim vzali i jeho. Nespravedlivě ho obvinili a zabili. Nenáviděl je všechny. Celý ten prohnilý královský dvůr. Věřil, že Thomase pomstí a ublíží králi tak, jako on ublížil jemu.



Dva krásní hřebci postávali venku u stájí a máchali ocasy, aby zahnali dotěrný hmyz. Byli čerstvě vyhřebelcovaní a osedlaní. William i Arthur stáli naproti své matce.

"Včera přiletěl havran s dopisem od Margaret. Thomas si prý přál, abychom se nemstili."

"Matko, přece dobře víš, že to je lež! Thomas jim to přání jistě sdělil, zatímco mu utahovali okovy!" namítal William.

"Chtěl by pro vás dlouhý a šťastný život. Nemusíte to dělat! Chlapci moji, nezahazujte..."

"My to tak nenecháme!" přerušil ji Arthur a položil dlaň na matčin obličej. Vypadala tolik znaveně. Vrásky na čele byly hlubší než kdy dřív.
"Prosím buďte na sebe opatrní. Doba je teď nejistá! Jestli vás chytí...je s vámi konec!"
Arthur ji obejmul. Matka ho pevně chytila a hlavu mu opřela o hruď. Plakala.
"Vraťte se mi celí!"

Arthurovi se zaleskly oči. Dělají správně, že tu matku jen tak nechají? Ale ano. Určitě. Bude v pořádku. Zato oni dva už se možná nikdy nevrátí.

...

Londýn byl cítit na míle daleko. Ona perla či klenot Anglie páchl močí a výkaly. Ulice byly špinavé a nevábné. Upřímně řečeno William vůbec nechápal, jak tady může vůbec někdo žít. Zastavili u vysoké dřevěné stavby. Venku se kývala dřevěná cedule ve tvaru korbelu s pivem. Hostinec nevypadal o nic lépe, než zbytek města, ale po dlouhé cestě se museli někde vyspat. A na ulici, kde byla vysoká pravděpodobnost, že na ně někdo z okna vyleje obsah svého nočníku, strávit noc nechtěli.
Uvnitř je ihned praštil do nosu smrad. Ve vellé místnosti bylo přes deset stolů a u každého byla jedna parta ožralů. Všichni se buď chechtali nebo si nahlas vyprávěli svoje náramně zajímavé historky. Bratrů si nikdo nevšímal.
U pultu stál mladý chlapec a točil pivo do velkých dřevěných pohárů. Husté černé vlasy mu padaly přes oči.

"Chceme se ubytovat!" oslovil ho William.

"To budete muset počkat. Táta se ještě nevrátil," odpověděl nevzrušeně chlapec. Rukávy u bílé košile měl celé mokré od piva.

"Kde je?" zajímal se Arthur.

"Co je vám po tom! Říkám, že se ještě nevrátil!" ohradil se kluk.
William se nátahl za pult a chytil chlapce za košili u krku.

"Tak poslyš hochu, radši mě tu přestaň štvát a dojdi pro tátu! Jasný?!"

"Ale pane, táta je vzadu a nechce, aby ho někdo rušil!" bránil se chlapec. Ruce s pivem se mu klepaly a vypadalo to, že korbely co nevidět spadnou na zem.
Will ho pustil. Otřel si ruce o svůj kabátec a zamířil k zadním dveřím.

"Wille, prosím..."

"Nech to na mně bratře," odsekl William. Potom rozkopl dveře a vešel dovnitř. Hospodský seděl za stolem a v ruce svíral brk.

"Co to má znamenat?" zakřičel.

"Chceme se ubytovat!"

"... A kvůli tomu mě rušíte? Máme plno! Koukejte vymáznout!" odsekl hospodský a začal se opět věnovat psaní. William tasil meč a jedinou přesnou ránou mu brko v rukou přesekl. Pak mu ostří meče namířil na krk.

"Chceme se ubytovat! Hned!" zopakoval William.

"Aano samozřejmě. Hned to zařídím!" zakoktal
hospodský a vyběhl ven z místnosti. Běžel po schodech nahoru.

Bouchly dveře a seshora utíkali dva lidé. Nadávali a křičeli.

"Váš pokoj je připraven!" ohlásil se vedoucí podniku.
Cela hospoda ztichla a dívala se jen na ně. William si uvědomil, že má stále tasený meč, a tak ho rychle schoval zpátky do pochvy.

"Nenechte se rušit!" Rozkřikl Arthur a vydal se nahoru. Pohledy všech přítomných je ale dál propalovaly, dokud za sebou nezabouchli dveře.
Pokoj byl velice skromně zařízený. V malém prostoru byly postele namáčknuté ke zdi a mezi nimi byla jedna úzká ulička. U malého okénka naproti stál stolek se zapálenou svící. Po zemi se válela stará sláma.

"Možná jsem ho měl přidusit o něco víc. Třeba by z něho vypadlo něco lepšího," postěžoval si William.

"Nepamatuješ si, co nám Thomas vždycky říkával? Buď rád za to, co máš," odvětil mu Arthur a posadil se na postel. Byla tvrdá, jako by byla vyrobená z žulového balvanu.

"Máš pravdu. Vyspíme se a zítra vymyslíme plán," řekl Will a začal si rozepínat přasku u svého černého koženého pásku.

Netrvalo dlouho a bratři leželi v postelích a čekali na ono ráno, kdy se mělo rozhodnout, co se bude dít dál. Skrz okno se do pokoje linula stříbrná záře měsíce. Arthur byl vzhůru. Pozoroval, jak světlo dopadá na obličej jeho bratra. Byl o dva roky mladší. Vždy mezi nimi bylo velké pouto. Říkali si všechno. Jenže tentokrát to bylo jiné. Arthur cítíl ze svého sourozence ohromnou touhu po pomstě. Jistě, on sám si také přál pomstít Thomase, jenže od té doby, co ho popravili, byl ve Williamových očích vidět fanatismus. Ta ztráta ho velmi zasáhla. Dokáže být ještě někdy rozumný tak, jak býval? Arthur se bál, aby ho bolest v jeho duši nezaslepila a nepřipravila o rozum.

Probudily ho ostré sluneční paprsky, které se natahovaly okénkem jako šavle a surově bodaly do zavřených víček. Rozlepil ospalé oči a zazíval. Postel vedle něho byla prázdná. Arthur se posadil. Zpoza dveří se rozléhaly hlasy.
Vstal, natáhl si košili přes hlavu a začal utahovat šněrování. Kde zase je? Proč ho nevzbudil?
Když byl hotov se svým oděvem, nadechl se a otevřel dveře. Hospoda musela být oblíbená, protože už teď ráno byla plná lidí. Arthur zapátral očima a snažil se zachytit Williamovu křiklavě zrzavou hlavu. Nemusel hledat dlouho. Byl schovaný v rohu hospody u stolu s nějakým cizincem. Snad neprovedl nějakou hloupost.

"Co se tady děje?"

"Bratře! Tohle je mistr Powlick!"

Muž se otočil na Arthura a natáhl ruku. Usmíval se od ucha k uchu a oči se mu blištily. Arthur mu svou ruku nepodal.


"Nezajímá mě, kdo to je. Ptal jsem se, co se tady děje!"

William se zamračil. "Sedni si a my ti všechno vysvětlíme."

Mladík si nedůvěřivě přisedl a prohrábl své strniště.
"Něco na zakousnutí?"

"Tak už k sakru mluv!" osopil se Arthur.

Will se zhluboka nadechl a spustil: " Tady mistr Powlick je majitel divadelního souboru. A čirou náhodou je teď on a jeho skupina herců hostem krále Jindřicha u dvora."

"A?"

"A my přeci hledáme práci, bratře. Mistr Powlick je ochoten nás přijmout ihned a za nemalé peníze!"

Hned věděl, že tu něco nehraje. William prováděl různé věci, ale tohle už přehnal.

"Ty možná hledáš práci. Já ne!" řekl Arthur a hněvivě se zvedl od stolu. Bratr mu byl v patách.

"Zbláznil ses? Tohle je přesně ta příležitost, na kterou jsme čekali! Jak jinak se dostaneme ke dvoru?!" sykl Will.

"Copak ty mu věříš?! Co trochu opatrnosti? Cizinec si tě odchytne ráno v hospodě a slíbí ti, že tě zaměstná za velkou odměnu a ještě ke všemu tě vezme ke dvoru! Cos mu vůbec řek?!"

"Nic, co by tě mohlo znepokojovat. Nechápu, jak jen můžeš takhle reagovat! Dělej si, co chceš, bratříčku! Já jdu ke dvoru a najdu způsob, jak pomstít Thomase! Ty si tu zatím můžeš shnít!" řekl William a otočil se zpět ke stolu, kde stále trpělivě vyčkával Powlick.
Arthur se vztekle otočil k odchodu.



Odjeli hned po poledni. Ani se nerozloučil. Modlil se, aby se bratrovi nic nestalo. Od té doby, co popravili Thomase, byla většina obyvatel nucena uznat anglikánskou církev a stát se protestanty. Jestliže někdo zjistí, že je William zapřísáhlý katolík a neuznává krále hlavou církve, tak bude zle.
Arthur v sobě cítil vinu. Proč jen se nepokusil ho zastavit? Vždyť nemá ani tušení, co riskuje!

Uběhly dva dny a nikdo se stále nevracel. V hostinci se denně vystřídaly desítky lidí a on jen pozoroval a čekal. Snad bude mít alespoň tolik rozumu, aby se vrátil. Co když se mu něco stane? Tato otázka Arthurovi stále vplouvala na mysl a on se rozhodoval, zda nemá jít bratra hledat.

Ten večer seděl u malého stolku za rohem a přemýšlel. Myšlenky se mu s každým dalším pivem pomalu rozmazávaly. Mžoural očima do plamene svíčky a přemýšlel.
Vtom ho něco vyrušilo.

"Můžu si přisednout?"

Arthur se pomalu otočil na nově příchozího. Měl na sobě dlouhý lesklý plášť. Jeho šedivé vlasy byly zmáčené a rozcuchané od větru.

"To je hrůza, co se to tam venku děje!" postěžoval si muž a pohodil hlavou směrem k otevřeným dveřím hostince, kde řádil déšť a vítr.
Arthur pokývl hlavou na znamení souhlasu.

"Těžký den?" ptal se muž zatímco si sundával zmoklý plášť.

"Ani ne. Jen můj bratr je idiot."

"No, každej to máme těžký, ale svý rodiny bychom si měli vážit, nemyslíte?"

"Pán je asi expert, co? Je těžký si vážit člena rodiny, kterej dělá něco za mejma zádama a pak riskuje svůj život."

"A že jsem tak smělej, ... co provedl?"

Arthur si říhl a uchechtl se. Pak se naklonil doprostřed stolu a zašeptal: "Chce u dvora pomstít Thomase Morea."

Muž zatajil dech.
"A tak. A vy Morea pomstít nechcete?"

Arthur se zamračil. Zdálo se, že se na chvíli probral k běžnému stavu mysli.
"Co je tobě vůbec do toho?!"

"Každý správný katolík by přeci chtěl pomstít smrt Thomase Morea. Došlo k obrovské nespravedlnosti."

"Co ty o tom tak víš? Každej, kdo je ještě katolík, drží hubu a krok," zašeptal Arthur a začal si cizince prohlížet. " Co si vůbec zač?"

"Nejde o to, kdo jsem. Chceš ublížit králi, který ho poslal ke špalku. Vidím ti to na očích. Já k tomu mám prostředky!"

"Možná si to tak úplně nepochopil. Já nechci králi ublížit. Ne. Já chci toho bastarda zabít!"

Muž se pousmál a zašmátral ve své tašce. Vytáhl z ní pergamen, inkoust a brko.
"Stačí jeden podpis a dostaneš, co chceš! Tady se podepiš a já se postarám o zbytek."

Arthur se zasmál. "Ještě nejsem tolik opilej, abych byl takovej blázen a podepisoval něčí papíry! Jak bych ti asi tak moh věřit?!"

"A co tohle?" řekl cizinec a vyndal z kapsy bílý kapesník. Přesně takový, jaký měla matka.

"Kde si to vzal?" procedil Arthur mezi zuby, pěsti zaťaté.

"Dala mi ho vaše matka. To ona mě sem poslala. Objednala mě a zaplatila mi. Od vás chci jediné. Podpis."

Arthur vytrhl muži kapesník z rukou. Skutečně byl její. Na rohu se leskly její iniciály, vyšité zlatou nití. Takže nájemný vrah. Matka má možná víc rozumu než oni.
Stačí jeden podpis a pomstí se. Vrátí se s Williamem domů. Thomas bude moci odpočívat v pokoji a oni budou šťastně žít. Tak jak si to přál. Stačilo by jen podepsat.

...

"Narovnejte to! Hej, ty tam! Neflákej se a postav tu kulisu rovně!"

Williamovi na čele vyskakovaly kapky potu. Táhl velkou věž hradu a děkoval Bohu, že je to jen pouhá kulisa. I tak se vyrovnala váze povyrostlého telete.

Ze sympatické, usměvavého, plešatého mužíka se vyklubal nevrlý, protivný a zlý muž.
"Co si myslíte? Tohle představení má navštívit sám král. A co uvidí? Bandu blbců, motajících se kolem něčeho, co vypadá jako stádo pošlejch ovcí! KOUKEJTE TO NAROVNAT!!!"

Vtom do Willa kdosi strčil a on upustil kulisu. Ta se s velkým rámusem sesypala na podlahu a způsobila na ní velkou prasklinu. Sama se nerozbila.

"Idiote!" řval Powlick a vypadal, že se co nevidět zlostí rozplyne.

"Vypadni odsud! A buď sakra rád, že tě nepředhodím královským strážím!"

"Pane, omlouvám se... Já to hned spravím..."

"Říkám ti naposledy! Okamžitě vypadni! Sbal svoje špinavý věci a zmiz!"

Nemělo cenu ho dál pokoušet. A přítomnost stráží Will nehodlal riskovat.
Odebral se tedy do malé komory, kde měla skupina herců uložené svoje věci. Většinou šlo jen o malé plátěné vaky. Nikdo z nich nebyl nijak majetný.
Mezi lněnými pytli přímo zářil ten Williamův kožený. Hodil si ho přes rameno a nasměroval svoje kroky pryč z Whitehallského paláce.
Když se však chtěl vydat dolů po úzkých dřevěných schodech, uviděl zástup dam v honosných sukních. Vlasy měly pečlivě učesané a svázané do drdolů, ve vlasech perly a drahé šperky. Will je okamžitě poznal. Královniny dvorní dámy. Uhl jim z cesty a hluboce se uklonil před přicházejícím veličenstvem. Jakmile vstoupila do patra, zadýchaně se chytla za své břicho. Tak to byla pravda. Je znovu v očekávání. Dlouhé havraní vlasy měla rozpuštěné a na hlavě pyšně seděla korunka. Černý vodopád jí splýval po ramenech a zářivé perly v nich svítily, jako hvězdy uprostřed temné noci. Červené rty vynikali uprostřed bílého obličeje, široké a smyslné. Kolem krku hrdě nosila odznak svého rodu. Velké písmeno B. Vypadala úchvatně. Navzdory tomu, že jí rostoucí břicho přidělávalo starosti.
Zprvu uchvácený William nyní dostal vztek. To ona je zdrojem všeho toho zla. Thomas zemřel kvůli ní. Je to čarodějnice. Nikdo nemůžu dokázat takové zlo. Její krása byla její zbraň. Zbraň, která zdolávala krále.

Pohled královny dopadl na něj. Will sklopil oči a přinutil svou páteř se sklonit ještě více k zemi. Přišlo mu to jako hodiny. Nakonec se ale od něho její oči odtrhly. Pokračovala dál do místnosti, kde se připravoval divadelní soubor mistra Powlicka. Poslední dvorní dáma zmizela za svou paní, a to byl signál k tomu, aby William odešel. Vztek, který měl předtím sám na sebe se vypařil. Trnem v oku se stala ona.

...

Našel bratra, jak sedí u stolu a hledí do prázdna. Přisedl se naproti němu a všiml si, že korbel s pivem je stále plný.

"Měl jsem o tebe starost," přerušil Arthur ticho mezi nimi.

"Omlouvám se. Musel jsem to udělat. V tu chvíli mě natolik rozzuřila tvoje reakce, že jsem prostě musel."

Arthur mu věnoval prázdný pohled. Nebyla v nich zloba, vztek, ale ani radost z jeho příchodu.

"Musím ti něco říct," začal William.

"Wille, prosím slib mi, že mi budeš o takových zásadních tazích říkat. Jsme v tom přece spolu!"

"Ano, ano, ano! Teď se ti něco chystám říct! Mám plán. Takový, který pomstí Thomase Morea jednou provždy!"

Arthur nedůvěřivě natočil hlavu a narovnal si záda. Hospoda byla poloprázdná. Jistotu o tom, že je nikdo neposlouchá neměli. Pak Arthur kývl a čekal na Williamova slova. Bál se jich.

"Zabijeme královnu!"

...KONEC PRVNÍ ČÁSTI...

Druhá část vychází už příští týden! Nezapomeňte se vrátit! Jistotu, že finále nezmeškáte, získáte sledováním mé facebookové stránky! Pořád je vás tam málo!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Autor blogu si vyhrazuje právo mazat vulgární nebo urážlivé komentáře!
Kopírovat autorovy obrázky můžete jen se souhlasem autora!